„Učitel má být žákovi partnerem, ovšem je nutné nepřekročit jistou mez,“ říká ředitelka Základní školy ve Chvalšinách Eva Luštická, jež po práci relaxuje na výletech, v sedle kola či při hodinách power jógy. Otázky jí pokládala její někdejší žákyně a dnes už také pedagožka Petra Vojtová.

Evo, vím, že jste ředitelka Základní školy ve Chvalšinách. Můžete říci něco o své profesi, jaké změny jste ve škole již uskutečnila a které plánujete do budoucna?

Co ředitelka! Tou ve jmenované funkci můžeš být jeden den a druhý už ne, jak se to občas děje.

Jsem především stále tělem a duší učitelka, a to především zapálená češtinářka, jak si mě, milá Petro, pamatuješ z krumlovské školy Za Nádražím, kde jsme spolu proplouvaly několik let ve větší či menší shodě krásnými vodami, ale také mazanými nástrahami a peřejemi jazyka českého.

Ředitelkou jsem se stala shodou náhod a okolností před sedmi lety a musím říct, že mi chvalšinská škola přirostla k srdci, i když se mi občas po Krumlově zasteskne. Všechno, co v životě dělám, se snažím dělat poctivě a s plným nasazením.

Mám radost, že jsem ve škole obklopena kolegy podobného ražení, a proto změny, kterými škola prošla a stále prochází, a myslím, že jsou nepřehlédnutelné, nejsou mou zásluhou, ale zásluhou nás všech. Včetně skvělého bývalého i současného pana starosty a obce jako zřizovatele školy.

Ptá se: Petra Vojtová – pedagožka, která se snaží své studenty brát jako rovnocenné partnery, našla zálibu v taichi, józe, učarovaly jí i adrenalinové sporty.

Máte jako ředitelka čas na komunikaci s dětmi? A považujte tuto komunikaci za důležitou?

Se žáky školy komunikuji každý den, možná občas víc, než je jim milé. Denně vstupuji do tříd jako učitelka, protože jsem si k ředitelské funkci ponechala výuku češtiny ve dvou třídách druhého stupně. Vyhovuje mi počet žáků naší školy a hlavně to, že každého žáčka znám jménem, dokážu ho zařadit a případně hned pochválit, nebo mu dát „za uši“. Mizí tím studená neosobnost, anonymita.

Sama jsem otevřený komunikativní člověk a z vlastní zkušenosti vím, že váznoucí komunikace, nebo dokonce žádná komunikace bývá zdrojem mnoha problémů a nedorozumění. Vím, že pro někoho jsem příliš přímá, nemám ráda řeči kolem, zbytečné blábolení a plácání. Ráda si smysluplně popovídám s většinou lidí a také na druhou stranu ráda a ochotně naslouchám jim.

Četla jsem knihu „Respektovat a být respektován“ od manželů Kopřivových a kolektivu autorů. V knize autoři kladou důraz na rovnocenný přístup dětí a rodičů. Jak se na to díváte vy, myslíte si, že rovnocenná komunikace učitel a žák je v základní škole možná?

Určitě je možná, a dokonce nutná, ale stále by mělo platit pravidlo, že žák může jít jen po určitou mez. My jsme ti dospělí, profesionálové a musíme jasně dát dětem hranice, které vymezí prostor, v němž se budeme společně pohybovat.

Mám zkušenosti, že největší bolestí rodinné výchovy a školního prostředí je nejednoznačné stanovení hranic, mezí, pravidel, která budou po vzájemné dohodě platit, a především jejich důsledné oboustranné dodržování. Většině dětí pak chybí jistota, bezpečí, řád, a věř tomu nebo ne, ony ho samy podvědomě hledají a vyžadují.

Můžete uvést, jakou roli hraje rodina ve vzdělávání? Jaké máte zkušenosti z praxe a zda se rodiče snaží spolupracovat se školou a učiteli?

Nebudu, Petro, opakovat stará moudra o rodině a jejím vlivu na dítě. Spíš to otočím – občas po rozhovorech s některými rodiči, když mám možnost vidět, jak se chovají, jak jednají, tak jsem šťastná, že jsou jejich děti takové, jaké jsou.

Mohlo by to totiž být i mnohem horší. Na druhé straně mě vždycky dostane, když se sejdu s rodiči a často i prarodiči, kteří se o své dítě, vnouče vzorně starají a dávají mu svým stylem života ten nejlepší směr. Jsem přesvědčena o tom, že přirozená inteligence není nutně provázána se vzděláním.

Co se týká spolupráce s rodiči, my jsme v naší škole už téměř upustili od tradičních třídních schůzek. Scházíme se při sezeních učitel – rodič – žák a návštěvnost rodičů ve škole dosáhla v tomto čtvrtletí 86 procent. Jsme přesvědčeni, že takové schůzky, i když jsou časově velmi náročné, mají logiku a smysl.

Odpovídá: Eva Luštická – ředitelka chvalšinské základní školy, ale stále ještě i učitelka milující „krásné vody, ale také mazané peřeje jazyka českého“.

Prozraďte něco o sobě, co vás nejvíce baví, co ráda čtete, popřípadě jakým dalším zájmům se ráda věnujete?

Jsem češtinářka, a tak miluji knížky všeho druhu, divadlo, film, scénickou hudbu. Musím se přiznat, že po příchodu ze školy nejrychleji zrelaxuji ve svém křesílku, když kolem sebe rozložím všechny noviny a časopisy, vytáhnu dobré jídlo, otevřu si studené pivčo.

Protože jsme se pustili do oprav starého domečku, relaxuji trochu povinně i při pracích všeho druhu na baráčku, snažím se chodit na power jógu, občas mě manžel vytáhne na kolo nebo na procházku. Ráda jezdím na výlety, hlavně po Čechách, a mou úchylkou, jak říká můj muž a synové, jsou kostely, hřbitovy a všude hledám, kde mají školu. Pokud je pěkná, opravená, hned dumám, odkud vzali peníze. A tiše i hlasitě jim závidím.

Co pro vás znamená příroda, máte svou zahrádku či oblíbené místo, kam ráda chodíte?

K přírodě mám rezervovaný vztah, respektuji ji, ale nijak nevyhledávám. Jsem jednoznačně městský typ. Co se týká zahrádky, musím odpovědět pravdivě, protože mé kamarádky jistě budou pečlivě mou odpověď číst a za břicho by se popadaly, kdybych líčila svůj kladný vztah k zahrádce, kterou na domečku mám a která je k mé velké radosti malá. Hned by si vzpomněly na to, jak mi neustále „nutí“ sazeničky toho či onoho, a já tvrdošíjně odmítám.

Pocházím z Litoměřic a nejraději bych co nejčastěji chodila po nádherných kopečkách Českého středohoří, ale to už se mi poštěstí jen občas. V Krumlově miluji okolí kostela sv. Víta a Ostrov. A nad naším domečkem je Křížová hora co bys kamenem dohodil a tam taky není špatně.

Myslíte si, že je dobré v dětech pěstovat vztah k přírodě? Pokud ano, jak to vypadá v praxi u vás ve škole?

Naši žáci mají většinou to štěstí, že žijí v místech obklopených nádhernou krajinou, zelení, rybníky, říčkami. Někdy si to ani neuvědomují, a tak je nutné jim jejich výhodu oproti městským kamarádům vhodně připomenout.

Environmentální výchově ve věnujeme průřezem v celé výuce, především řada tříd využívá možnosti vícedenních pobytů v Centrech ekologické výchovy. Zvlášť oblíbená je Dřipatka v Prachaticích, kam letos v závěru školního roku míří tři třídy.

Každý rok připravujeme projekty zaměřené na místa, kde naše děti žijí, z hlediska výskytu rostlin, živočichů, přírodních zajímavostí, jako je oblast Chvalšin, Borové, Ktiše, Květušína, Brloha, Červeného Dvora apod.

Jak zvládáte náročné situace, můžete říci co nebo kdo vám nejvíce pomáhá?

Jako každý, někdy je líp, někdy hůř. Pomáhá mi se vypovídat, někdy i vybrečet u těch, které miluji a kteří mě nejlépe znají, a to je můj manžel a rodiče. Špatně snáším prohry, neúspěchy. Jsem ale bojovník a málokdy se vzdávám.

Co vám dělá v životě radost?

Všechno by mělo být ve vzájemné souhře – zdraví, rodina, práce. A já mám zatím to obrovské štěstí, že tomu tak je. A honem to běžím zaklepat!