Skleněné či keramické, ale všechny s víčky stojí vedle sebe seřazené v několika řadách na policích jednoho krumlovského bytu barevné půllitry jako jeden muž. Ovšem nenašli byste mezi nimi dva stejné, každý je originál.

Více než dvě stovky korbelů doposud shromáždil Jan Maurer z Českého Krumlova, který tyto masivní nádoby na pivo sbírá. Kromě nich má i několik tupláků, tedy litrových ozdobných nádob na pěnivý chmelový mok.

Jak se to seběhlo, že jste začal sbírat korbely?
První jsem dostal před 23 roky, kdy mi bylo 26 let. A sice na Vánoce u tchyně a tchána. Dodnes dobře vím, který korbel byl ten první, co jsem tehdy dostal. V sekretáři stojí mezi vystavenými nejlepšími kousky. Je to tento skleněný s cínovým víčkem a stále je to můj nejoblíbenější korbel.

Jak jste ty další korbely sháněl?
Začal jsem si je kupovat sám v Rakousku nebo Německu. Tenkrát tam vycházely dost draze, jeden stál kolem 40 marek, čili zhruba osm stovek za jeden kousek. Pak jsem je kupoval i v Česku, když jsem jezdíval se ženou na dovolenou. To jsme korbely kupovali, kde se dalo. Takže třeba také v Itálii, Polsku, Maďarsku a dalších zemích okolo. Hodně jich mám z Bavorska, mraky jich mám z Krumlova. Spoustu z nich mi sehnala manželka. Korbel z největší dálky, co mám, je z Kanárských ostrovů. A když jsem před nedávnem pracoval v Anglii, přivezl jsem si samozřejmě korbel i odtud.

Takže v rozšiřování sbírky stále pokračujete?
Pokračuji, ale teď už to není tak intenzivní, jako před deseti lety, kdy jsme hodně cestovali. Tehdy byla největší potíž sehnat korbel v italských Benátkách. Itálie je země vína – a sežeň tam pivní korbel. Až když jsme šli přes náměstí sv. Marka, spatřili jsme na nábřeží nějaký trh. Měli tam všechno možné od skleniček až po bůhvíco, ale korbel nikde. Už jsme byli na odchodu, když v tom jsem si všiml, že jeden prodejce má korbel položený pod pultem. Byl to obchodník, tak mi ho prodal. Myslím, že bych ho vyhandloval třeba i v Indii, ale tam mě to netáhne.

Jaký druh korbelů, kromě toho vůbec prvního, máte nejraději?
Nejvíc se mi líbí ty s cínovým víčkem. Korbely mám rozmanité. Skleněné, keramické, s plastickým povrchem, malované,jeden skleněný broušený. Jsou s výjevy z pivovarů – jak pivovarské koně rozvážejí pivní sudy, nebo jak v pivovaře zaměstnanci skládají dřevěné sudy. S obrázky měst, kde je velká tradice vaření piva, jako jsou Mnichov nebo Studgart či s pijatikou ve sklepích s pivními sudy. S obrázky zvířat, s loveckou tématikou, ale i s mnichy, protože mniši většinou v klášterech pivo vařili.

Bohatě zdobená jsou jejich víčka, často zakončená chmelovou šiškou. Tento korbel má víčko dokonce v kombinaci cínu a porcelánu. Na korbelu je výjev, jak do hnízda vysoko v horách přínášejí orli uloveného zajíce, korbel je zdobený dubovými větvičkami s žaludy. Nebo tento skleněný korbel znázorňuje čtyři roční období. Na tomto si je zase možno přečíst pivní otčenáš v němčině, mám i český. Zde na skleněném s vybroušenými tetřevy je i ryska, přesně označující půllitrovou míru.

Také své korbely používáte, nebo je máte jenom pro parádu?
Každý korbel se, jak se říká, musí pokřtít. Takže každý z nich měl v sobě jedno pivo, nalité z láhve. Jakmile byl korbel pokřtěný, umyl jsem ho a vystavil mezi ostatní.

A jak se z korbelu pije? Není to nešikovné, nepřekáží při pití jeho víčko?
Nepřekáží. Je to na zvyku. Víčko se musí palcem podržet a pak se z korbele krásně pije.

Co musí korbel mít, aby to byl korbel jak se patří?
Musí mít ouško a víčko. Jak nemá víčko, není to korbel, ale půllitr. Víčko má zřejmě proto, aby v něm pivo zůstalo déle kvalitní, nevyčáchlo a nevyčpělo.

Už se vám také podařilo nějaký korbel své sbírky rozbít?
To se mi stalo. Jednu polici jsem po pověšení dostatečně nazabezpečil a nevšiml si, že se s policí něco děje. Ale až po dlouhé době, snad až po roce od pověšení, se ta kratší polička na stěně v kuchyni sesunula. On korbel dost váží a když jich na polici stojí několik, tak už vydají. Police spadla a z deseti korbelů byla hromada střepů. Seděl jsem zrovna vedle u stolu. To byl rachot. Všechno to byly samozřejmě originály. Co se dalo dělat, ale příliš těžkou hlavu jsem si z toho nedělal, člověk to musí brát, že je to jenom věc.