Pro dnešní děti, ovšem i pro většinu rodičů, Mikuláš představuje balíčky pamlsků pro děti, které přinesou Mikuláš s andělem a čerty, dětskou hrůzu z pekelníků, ale i samotného Mikuláše a pro větší a odvážnější děti honičku s čerty za řachtání třaskavin.

Tradice mikulášské nadílky spočívá ale v něčem jiném. Jak to vlastně bylo se sv. Mikulášem se dozvěděli návštěvníci v sobotu na kájovské faře, kde uspořádaly slavnostní Mikulášskou nadílku v příjemné a pohodové atmosféře tamní milosrdné sestry spolu s českokrumlovským vikariátem.

„V dnešní hektické době, kdy jsou lidé dost uspěchaní a někdy až moc a dost nervozní, ta nervozita a spěch přivolávají rychlost a povrchnost,“ přitakala vikariátní katechetka Štěpánka Talířová.

„Čerti byl takový komický a vtipný výmysl rodičů, protože nezvládali své děti. Tak si tady v Čechách, a myslím, že se to dostalo i kousek za hranice Rakouska, chodí s Mikulášem a andělem čerti, kteří trestají zlobivé děti. Ovšem svatý Mikuláš určitě s čertem nechodil.“

Na kájovské faře nebylo po žádném pekelníkovi ani vidu. Mezi děti nejprve přišel anděl, který zapálil svíčku na adventním věnci.

„Dnes zapálíme jenom jednu svíci, tu druhou můžeme zapálit až zítra,“ řekla dětem představená, sestra Tabita. Uprostřed věnce se leskly tři zlaté koule. Symbolizovaly tři měšce zlata, kterými svého času biskup Mikuláš pomohl třem dívkám a jejich rodinám z nouze.

Ve vyprávění proloženém společným zpíváním za hudebního doprovodu si pak návštěvníci poslechli příběh svatého Mikuláše, který celé své jmění věnoval na pomoc lidem v otroctví, z něhož je vykupoval.

A potom došlo na nadílku, při níž českokrumlovský vikář Václav Pícha ještě děti podaroval vzácností.

„Byl jsem až v dalekém Betlémě, kde se narodil Ježíšek. Přemýšlel jsem, co bych vám odtud přivezl. Pak jsem na to přišel. Je to kvítek, které tam všude kolem kvetly. Ten vzácný kvítek vám každému předávám přilepený na této kartičce,“ obdaroval děti farář.

Mikuláš a Mikoláš

Odpověď, kterou nečekal, dostal Mikuláš při nadílce v Kájově, když k němu přišel dvouletý drobeček klučík, který se převelice styděl. Alespoň malý taneček odtancoval díky postrkování své starší sestry, ale jinak z něho nikdo nic nedostal.

„Tak řekni Mikuláši, jak se jmenuješ!“ povzbuzovala ho Štěpánka Talířová. „Mikuláš!“ odvětila za všeobecného veselí pohotově jeho sestra.

Jak později upřesnila maminka, sestra neřekla Mikuláš, ale Mikoláš, to bylo přesné jméno klučiny, který si hned poté spokojeně cpal do pusy dalšího Mikuláše, ovšem čokoládového.

„To jméno zvolil manžel, protože se mu líbilo,“ líčila maminka Marcela Paloudová. „Je to alternativa ke jménu Mikuláš. Náš Mikoláš je strašný stydlín.“