„Když fouká vítr, je to krušný.“ Hranice hlídají v termoprádle

Čepici má vlastní, protože služební je mu malá, lezou mu z ní uši. Na sobě bundu, termotriko, další triko, mikinu, zimní kombinézu a reflexní letní bundu. „V březnu nám dorazí zateplený kanady. Prej,“ říká 36letý policista Václav Novák. Do nedělní půlnoci zbývá hodina a půl, na hraničním přechodu v Dolním Dvořišti drobně sněží, čtyři stupně pod nulou. Osm mužů, kteří kontrolují auta jedoucí z Rakouska, čeká mrazivá noc, před třetí ráno sleze rtuť teploměru skoro k devíti pod nulou.

Dva reflektory přivázané ke sloupům ozařují prostranství naproti zubní ordinaci, bývalé policejní služebně. Schovat se není moc kde: služební auto nesmí nastartovat, aby si zatopili, mají to zakázané, vůz stojí opodál zapadaný sněhem. „Zatím je klid, kamiony začínají jezdit v deset. Střídáme se po dvou hodinách, abychom tu nemrzli celou noc,“ říká Václav Novák, který je u policie 
15 let a dnes slouží s kolegou Petrem Herbergerem, oba patří 
k cizinecké.

Největší zima je na nohy, tu tlumí termoponožky. Ani jeden z nich si ale nestěžuje. Kdyby foukal ledový vítr, bylo by jim hůř, to pak bolí hlava. „Tohle ještě jde. Kolikrát když pršelo a byli jsme na Halámkách, tak jsme stáli v dešti, a to bylo horší. Aspoň tady stojíme a nechodíme nikde v kalužích. Když jede pošťačka a lidi neprohrnou, tak proti ní je to zlatý. Nejhorší bych viděl déšť 
a hustý sněžení,“ říká 38letý Petr Herberger.

Mohli by si postavit malý služební stan, ale ten ve větru moc nevydrží. Dá se jen doběhnout na služebnu pro čaj.

Pro Nováka znamená kontrola hranic kvůli uprchlíkům návrat. „Poslední šichtu jsem sloužil 20. prosince 2007 a na den přesně po osmi letech nás sem naveleli zpátky,“ říká. Za měsíc se mu narodí syn, hospodu ale zamlouvat nebude, nechává to otevřené. „On si myslí, že bude v porodnici, jenže bude na přechodu,“ vtipkuje Herberger.

Ve 23.00 je střídá dvojice 
z Trhových Svinů. Radek Baštýř a Miroslav Rojdl zde slouží jednou dvakrát za měsíc, přicházejí v policejních beranicích. „Ta je dobrá, neprofoukne. My jsme líp vybaveni," smějí se na kolegy a vítají se s námi: „Není vám zima? Dneska je to dobrý, když fouká vítr, tak je to krušný…“

Za chvíli je čeká zpestření. Zastavují auto, jež veze české reprezentanty v historickém lyžování. Chlapi v krojích jedou z mistrovství světa v rakouském Leogangu, kde v královské kategorii dřevěných lyží bez hran obsadili první tři místa. „Chcete vidět medaile? Všechno jsme jim to tam vyžrali,“ smějí se muži z Nového Města nad Metují, Dobrušky 
i Rychnova nad Kněžnou.

Ve 23.15 kontrolují kamion, který veze separát kuřecího masa. „Dost velká zima,“ prohodí 37letý Radek Baštýř, když vleze dovnitř. Provoz potom slábne: zatímco od půl jedenácté do čtvrt na dvanáct zastaví policie 36 aut, během další hodiny jen dvanáct. Téměř mrtvo je pak od půlnoci do tří. Některé náklaďáky navíc nechává policie projet. „Když je kamion zaplombovaný, tak jim věříme, to by musela být plomba poškozená,“ vysvětlují.

Na parapetu pod stříškou ubytovny kasina, vedle níž policisté hlídkují, leží velká baterka. Tu tam dali pro případ, že se jim vybijí malé, jimiž svítí do aut. V nich dvojice Baštýř – Rojdl během služeb dosud žádného uprchlíka nenašla.

Začíná víc sněžit. „Sníh nám nevadí. Když je člověk předpřipraven, tak není překvapen. Sice vypadáme jak medvědi na konci zimy, ale je nám teplo,“ glosuje Baštýř. Na mráz se opravdu nachystali: rukavice má jeden z nich vlastní lyžařské – služební jsou kožené a zdaleka tolik nezahřejí. Jediný, kdo mrzne, je fotoreportérka Deníku. „Mně je teď největší zima,“ hlásí.

Po půl dvanácté zastaví dvě auta na delší dobu. V jednom sedí Tunisan s rakouským povolením k pobytu, v druhém Kosovan žijící v Česku. Policisté projdou i český bus s lyžařským zájezdem. Potom zase klid. „Slyšíte, jak ten kanál žbluňká rytmicky?“ glosuje do ticha fotografka.

Chvílí před půlnocí se zvedá vítr. Policejní dvojice to ale bere s nadhledem. „Kdyby nám byla hodně velká zima, tak vezmeme koště, hrablo 
a protáhneme celý ten prostřední pruh,“ říká Baštýř.

Je 0.10, devětadvacetiletý Miroslav Rojdl poprvé zívá. Ani ale nedozívne a přijíždí rakouský kamion. Konverzace po otevření návěsu je stručná: „Gut.“ „Gut?“ „Gut.“

Třináct minut po půlnoci mi mrznou nohy, teplým ponožkám navzdory. Je čas jet. „Blesk už to taky zalomil,“ naznačí fotografka. Na rozloučenou jí ještě policisté radí: „Tak příště, až sem přijedete, zateplený kabát, ušanku na hlavu a pořádný rukavice.“