Za svůj život najezdila na osm set tisíc kilometrů. Svůj první řidičský průkaz měla, když jí ještě nebylo ani patnáct let. Řídila nejen motorku a osobní auto, ale seděla také za volantem traktoru nebo kombajnu.

Dnes sice první českokrumlovská taxikářka Vlasta Dvořáková auto nemá, ale plánuje, že si nějaké v dohledné době pořídí.

Předpokládám, že taxikářka musí mít lásku k autům v krvi…
Ano, auta a motory byly mou vášní odmala. Už jako dítě jsem raději než kočárky a panenky měla koloběžky nebo motorky. Chleba s máslem jsem u kamarádů vyměnila za šroubky, abych je mohla nosit v kapse. První řidičák na pionýra jsem si udělala, když mi ještě nebylo ani patnáct let. V sedmnácti jsem měla papíry na motorku a v devatenácti na auto.

Později, když mé dceři byly dva roky, jsem si potají začala dělat řidičák ještě na náklaďák. V učebně seděli samí chlapi a já. Od svého známého se to ale dozvěděla moje matka a při hodině autoškoly mi udělala takovou scénu, že jsem toho pak musela nechat. Bála se, že náklaďák je pro holku moc nebezpečný, zvlášť když jsem měla malé dítě.

A jak se stalo, že jste usedla za volant taxíku?
Už za bolševika jsem snila o tom, být řidičkou z povolání. Alespoň u nějakého podniku. Nejvíc mě lákal okresní národní výbor, vozit všechny ty papaláše. I když jsem je nenáviděla, představa, že bych řídila nablýskané „šestsettrojky“, byla silnější. Můj sen se mi ale nikdy nesplnil.

A když mi pak na začátku devadesátých let nabídl kamarád, abych u něj jezdila s taxíkem, neváhala jsem ani minutu. Po dvou letech taxikaření jsem si zařídila živnostenský list a jezdila na vlastní pěst. Vydrželo mi to až do roku 2001, kdy jsem onemocněla.

Jako taxikářka v Českém Krumlově jste jezdila asi hlavně po městě, nebo jste se podívala i někam dál?
Jezdila jsem po celém okrese, ale často jsem se dostala také za jeho hranice. Hlavně na začátku devadesátých let lidé jezdili taxíkem jako diví, bylo to něco nového, navíc za pár korun. Když se nechali přivézt před dům a vystupovali z auta, rozhlíželi se všude kolem, jestli hodně známých lidí vidí, že se nechali přivézt taxíkem.

Zažila jste při taxikaření i nějakou nebezpečnou situaci?
Ano, pár takových bylo, ale vždy jsem z nich naštěstí vyvázla bez úhony. Například jsem v Českém Krumlově na náměstí naložila opilého chlapa, který už při cestě městem začal mít různé narážky a byl nepříjemný. Zastavila jsem tedy U Trojice a požádala ho, aby si vystoupil. To odmítl, a tak jsem se přes něj natáhla, otevřela dveře u spolujezdce a z auta ho vystrčila. Pak jsem rychle ujela. Dodnes nevím, jak jsem to dokázala, vše se seběhlo velmi rychle.

Jaká jste v životě vystřídala auta?
Měla jsem hlavně škodovky, všechny možné typy – 100, 110 i 120, také wartburga nebo Fiata 127. Taxikařit jsem začala s mercedesem, potom jsem přesedla do favorita, což byl docela šok – takový kostitřas. Vrátila jsem se k mercedesu a pak jsem si koupila passata. Měla jsem také lancii a peugeota.

Je to konečný výčet, nebo máte ještě na nějaký automobil zálusk?
Zatím mi auto nechybí, ale jednou si ho určitě koupím. Chci jako sedmdesátiletá babička ještě jezdit na výlety. Ráda bych nějaké německé auto, je to přece jen kvalita.