Ovlivněna rodinnou tradicí i nářky obyvatel Chlumu, že si nemají kde nakoupit, sebrala Lenka Klimešová odvahu a otevřela si vloni v Chlumu u Křemže malý koloniál. Na stejném místě, kde podobný obchod před půl stoletím provozoval otec jejího tchána.

10.15: Pečivo a paštiky mizí v útrobách nákupního košíku, který v rukou třímá elegantně oblečená žena středního věku. Na delší dobu se pak zastaví u konzerv s protlaky. Neví, který vybrat.

„Rozmístění zboží v regálech je důležité. Hodně jsem se o tom dozvěděla v takzvané maloobchodní akademii. Nebýt toho, že jsem se do kurzu pro obchodníky přihlásila, asi už by tu koloniál nebyl,“ vzpomíná Lenka Klimešová na doby, kdy místní chodili kolem obchodu s plnými taškami, ale dovnitř nikdo nezavítal.

„Nejednu noc jsem probrečela do polštáře. Kurz mi otevřel oči, už vím, že záleží na maličkostech – nemůžete se třeba zákazníků ptát, jestli si ještě něco dají, ale co si dají. Musí mít pocit, že vám nejsou na obtíž a máte o ně zájem,“ vysvětluje obchodnice, k níž už se Chlumští dávno naučili chodit nejen pro základní potraviny, ale i drogerii, noviny nebo dokonce brýle. „A co nemáme, to objednáme,“ směje se podnikatelka.

10.25: „Nemám prášek do pečiva. Tak si ho píšu,“ využívá Lenka Klimešová chvíle, kdy v obchodě nikdo není, a na už tak dlouhý seznam připisuje další zboží, které bude muset o polední pauze obstarat v českobudějovickém velkoobchodu.

„S některým zbožím sem jezdí dodavatelé, většinu toho si ale musím přivézt sama,“ potvrzuje Lenka Klimešová, že být prodavačkou ve vlastním obchodě na vsi, to není jen sčítání cen a rozdávání úsměvů zákazníkům.

„Otevřeno mám sice osm hodin denně, ale práce mi jich sebere tak dvanáct. A to nepočítám chvíle, kdy na mě někdo zazvoní mimo otevírací dobu, protože bydlím ve stejném domě, kde je i obchod,“ vykresluje. Výjimkou prý nejsou ani situace, kdy se zvonek rozdrnčí uprostřed hluboké noci. To když chlapi z vesnice mají žízeň a dojde jim pivo.

10.40: Zákazníci se teď příliš nehrnou, a tak Lenka Klimešová začíná s přerovnáváním a doplňováním zboží. „V malém obchodě musíte nakupovat s rozmyslem, aby vám zboží příliš nezbývalo,“ zahajuje obchodnice improvizované školení. „Novější zboží je třeba dát dozadu a to starší dopředu, aby v regálech nezbývalo. Je to běžná praxe a zákazníci ji většinou respektují,“ dodává.

Někdy je však s lidmi kříž, asi jako v každé druhé profesi. „Některá zákaznice chce třeba tvaroh v kostce. Zrovna ho nemám, ale řeknu jí, aby přišla zítra, že ho objednám. Pak tu mám deset tvarohů, ale čtrnáct dní nikdo nepřijde. Když už je musím vyhodit, objeví se ta zákaznice znovu a diví se, že tvaroh není. To je takový místní zákon schválnosti,“ směje se Lenka Klimešová, jež si ze školení odnesla i praktickou radu, jak zaručeně prodat zboží, které ten den nejde na odbyt: „Zkrátka se napíše na tabuli před obchod a jistojistě z regálu zmizí.“

10.55: „Jeníčku, hraj si s autíčkama někde jinde, ať tu mohou chodit zákazníci,“ vybízí Lenka Klimešová svého malého synka, jenž se právě uvelebil pod pultem. „Táhne to tu se mnou už od začátku. Naštěstí už přesně za měsíc nastoupí do školky, a tak budu mít na práci trochu volnější ruce,“ vysvětluje Lenka Klimešová, že i končící rodičovská dovolená byl jeden z důvodů, proč nejistý podnik rozjela.

11.10: „Suché salámy děti nejí,“ zdůvodňuje u pultu místní obyvatelka Martina Galásková, proč si v chladicí vitríně vybrala právě šunku. „Naše holka teď zase jí jenom junior,“ neváhá s odpovědí Lenka Klimešová. Názorná ukázka toho, že do vesnického obchodu si lidé chodí nejen nakoupit, ale také popovídat.

„Hodně lidí se mě tu ptá, co je ve vsi nového. Když prý jsem krámská, tak to musím vědět. Ale drby si tu všichni šuškají ve frontě, a to já nestíhám sledovat,“ usmívá se Lenka Klimešová, zatímco zákaznici sčítá cenu nákupu.

„Obchod je tu k nezaplacení. Dřív jsme museli pro všechno do Křemže autem, teď seženeme veškeré základní věci tady,“ pochvaluje si na odchodu Martina Galásková. „Musíme se snažit, aby z nás děda měl radost,“ uzavírá Lenka Klimešová.