Za Kájovem projedete závorou a rázem máte pocit, že jste se ocitli v jiném tajuplném a ještě nedávno zakázaném světě. Vzápětí do zrakového pole naskočí výrazná cedule zhruba tohoto znění: Vojenský újezd Boletice, Bez povolení vstup zakázán, a důrazně připomene, že tento svět je z většiny zakázán nadále, i když snaha otevřít se veřejnosti co nejvíce v rámci možností je víc než patrná.

Díky tomu dnes už mnoho lidí ví, že se nepříliš daleko od závory nachází historický klenot, který byl dlouho skrytý zrakům veřejnosti tak dobře, že o něm mnoho obyvatel Českokrumlovska dlouhá léta nemělo ani tušení. Stojí si tam na kopečku, tajuplný ve svém rudém hávu a tiše shlíží do vůkolní zasněžené krajiny pyšný na to, že přežil do dnešních dnů. Unikátní kostel svatého Mikuláše.

Jeden z nejstarších kostelů Jihočeského kraje. Vznikl totiž pravděpodobně ke konci 12. století. Stojí na vyvýšenině jako hrad a zřejmě proto si vysloužil výsadu, že patřil mezi kostely ohrazené, které se v případě potřeby dali docela dobře hájit.

První písemná zmínka o tomto boletickém kostele pochází z roku 1263. Hovoří se v ní o tom, že král Přemysl Otakar II. věnoval kostel spolu se zlatokorunským klášterem církvi, aby zastavil příliš se rozpínající moc české šlechty. Zajímavé je, že východně od kostela stával v dávné minulosti hrad Raziberg, po němž údajně zbyly už jenom příkopy a zbytečky zdiva.

Nejstarší jsou na kostele sv. Mikuláše věž a zdivo lodi. „V západní části lodi se nacházela tribuna. Na ní se vcházelo z věže – to napovídá, že před darováním kostela cisterciákům zde nebo v Razibergu sídlil zeměpisný úředník nebo jiný feduál, který uplatňoval ke kostelu vlastnická práva,“ říká Anna Bauerová, předsedkyně bývalého občanského sdružení Kostel sv. Mikuláše Boletice, které vzniklo po sametové revoluci a zasloužilo se o to, aby se kostel v havarijním stavu nenechal spadnout.

Čili až do husitské revoluce náležel boletický újezd zlatokorunskému cisterciáckému klášteru. Po husitských válkách získali zeměpanská práva nad klášterem a držbu jeho statků Vok a Petr z Rožmberka. Po Rožmbercích přišli Eggenberkové a když císař Josef II. zlatokorunský klášter roku 1785 zrušil, koupil klášterní panství ve veřejné dražbě Jan Schwarzenberk a připojil ho ke krumlovskému panství. To znamená, že Schwarzenberkům patřily i Boletice.

Ty se ale přímo kolem kostela nerozkládaly. A nerozkládají se tam ani dnes. Tehdejší vesnice, které ležela od kostela severozápadním směrem, zanikla.

Kostel se ční na vyvýšenině zvané Olymp. V 17. století u něho vyrostly fara a budova školy. Ty byly však na konci 60. let minulého století zdemolovány. Kostel byl obklopen hřbitovem a zdí.

Co na první pohled upoutá, je neobvyklá kostelní věž. Zejména její okénka, která jakoby tam zabloudila z italských Benátek. Podle odborníků jsou to podvojná sdružená románská okénka. A vysoká střecha kostela na dřevěných krakorcích.

„Ve věži visely tři zvony. Největší, zhotovený v roce 1624, byl zasvěcený sv. Markétě. V malé věžičce visel zvonek,“ přibližuje Anna Bauerová. „Uvnitř kostela stály tři oltáře. Hlavní byl zasvěcen patronu kostela, sv. Mikuláši. Kazatela u vchodu do sakristie byla dřevěná. V roce 1714 zhotovil truhlářský mistr Adam Hoffman z Krumlova do kostelní lodě dřevěný kazetový strop.“ Později se v oknech objevily barevné vitráže.

Ukázalo se, že interiér kostela je vyzdoben bohatými středověkými malbami z roku 1300, a to pravděpodobně celoplošně. Také se tam vyskytuje o něco mladší malířská výzdoba z roku 1623.

Několik středověkých plastik z boletického kostela se dochovalo v Regionálním muzeu v Českém Krumlově a Alšově jihočeské galerii, další církevní předměty jsou uloženy v Jihočeském muzeu a českokrumlovském zámku. Ostatní nenávratně zmizely nebo byly zničeny.

Zdroj: Anna Bauerová, www.vojujezd-boletice.cz

Interiér nese stopy devastace

Kapitolou samo o sobě v životě boletického kostela je období po druhé světové válce. Vytvořením vojenského újezdu po odsunu Němců začala devastace této vzácné památky. Zničeny byly všechny oltáře, mobiliář, varhany, kruchta, strženo šnekovité schodiště.

Devastaci podlehl hřbitov, fara, škola i márnice. Podlahy rozkopali hledači pokladů, nevynechali ani kostnici pod sakristií, dlažby zmizely. Zničena byla střešní krytina, strop nad lodí i schodiště ve věži. Nástěnné malby zčásti vojáci otloukli, další poškodila zatékající voda.

Revoluce přišla v pravý čas. Díky lidem, kteří na boletický kostel nezapomněli a ležel jim na srdci jeho další osud, se rozjely snahy k jeho záchraně. Kostel se začal postupně opravovat a jeho oprava dosud pokračuje. Stranou přitom nezůstali ani vojáci. V současnosti oprava leží plně na bedrech Vojenského újezdu Boletice, který má kostel v péči.

Kostel sv. Mikuláše ožívá. Nejenom v době oprav. Konají se v něm koncerty a dokonce i svatební obřady. A vůbec nevadí, že je zatím stále odsvěcený. Sklízí obdiv stále většího počtu turistů, neboť Vojenský újezd Boletice zpřístupnil některé své okrajové části.