Ten už jako malý kluk s klidem urazil na kole 300 kilometrů do Liberce za babičkou.

Jsi velký sportovec, v jakém sportu jsi začínal a který nejraději provozuješ nyní?
No, na sportovce jsem normálně velký, mám1,85 metru. Začínal jsem s basketem. Běhat jsem začal až ve 22 letech. Po roce jsem pochopil, že běh, „to je vono“. A ultramaratony? To přišlo později, ale někde už tohle „postižení“ ve mně muselo být.

Když mi bylo 14, sebral jsem kolo a jel k babičce do Liberce, zhruba 300 km. Pravda, měl jsem zadek na maděru, ale sám pro sebe jsem byl „KING“. Oklepal jsem se a za tři dny mazal zpátky. Ultramaratonům jsem se věnoval 15 let. Bylo to fajn sáhnout si na dno, příjemný pocit z výkonů.

Po roce 2002 jsem kvůli zdraví sedl na horské kolo, chodím i na spinning a tam se dokážu taky pěkně „zlikvidovat“. Okolo sebe mám prima partu mláďat, a to je dobrý hnací motor. Možná to už je trochu úchylka, ale „vo tom to je“.

Kterého sportovního úspěchu si ceníš nejvíce?
Povedl se mi start mezi ultramaratonce. Prvním závodem bylo 100 km ve Vídni (1987), čekal jsem čas 8 – 9 hodin, ale sedlo to a zaběhl jsem to za 7:37 hodiny, a to byla paráda, dokázal jsem za 24 hodin uběhnout 232 km.

Ale nejvíce si cením 21. místa (700 startujících) na etapovém závodě na Sahaře v Maroku – Marathon des sables (Písečný maraton). To totiž je závod nejenom o fyzičce, je to i závod silné vůle, a když ta zklame, je konec.

Jak dlouho navštěvuješ Kleť?
Na Kleť jsem už jako kluk chodil s rodiči. Miluji lesy, kleťskou bukovinu. Za tu spoustu let běhání jsem toho na klasickém stadionu naběhal minimálně. Pro mne je nejkrásnějším stadionem Kleť. Je krásná vždycky. Když se začne zelenat, barvit podzimem, v zimě se zachumelí. Svou krásu má, i když leží v mlze.

Těším se tam i na lidi, se kterými se tam pravidelně potkávám. Je to parta ortodoxních Kleťáků, kteří přijdou i v největší nepohodě. Jsou mezi nim i chlapi nad 70 let, a to je bomba.

Často cestuješ. Která země tě zaujala nejvíce a která tě nejvíce zklamala?
Projel jsem téměř všechny světadíly, ale pohled na písečné duny při západu slunce mám pořád nejvíce v srdci. Nikde nic, možná velbloud a já, nádherné barvy, to nemělo vadu, snad i proto jsem se na Saharu vrátil čtyřikrát. A zklamala? Žádná, umím si najít to krásné v kopcích i třeba v placatém Holandsku.

Jsi v životě šťastný?
Život je takový malý kolotoč. Ani já jsem se nevyhnul některým životním kotrmelcům. Ale vždy jsem se snažil všechno vyřešit, přiznat chybu. A jestli jsem šťastný? Mám tři moc fajn děti, prima vnoučka, těším se o Vánocích na narození vnučky. Všichni nejbližší se těší dobrému zdraví, máme se rádi. Není to největší štěstí a životní sen?

Popiš trochu, co je ultramaraton.
Běžel jsem v kuse 24 hodin, v Himálaji 10 maratonů v 10 dnech v nadmořské výšce tři až čtyři tisíce metrů, 60km maraton v pralese na Borneu, ale nejnáročnější bylo běžet v poušti 240 km dlouhý etapový závod. To je něco úplně jiného. Na zádech batoh s osmi kily povinné výbavy, na sluníčku teplota šplhá až k 50 stupňům, v noci pět stupňů nad nulou, přidělený příděl vody na den, přísná pravidla. Něco nesplníte nebo si řeknete o vodu navíc a jste potrestáni.

Nejtěžší a nejnáročnější je na to kvalitně natrénovat. Když jsem chtěl být v poušti úspěšný, musel jsem poslední tři měsíce před startem naběhat 600 – 700 km za měsíc, a to ještě v nepříjemných terénních podmínkách.