Z romantických knih víme, že správný muž dovede pro správnou ženu klidně opustit vlast i rodinu. Geerte, jak se to, prosím tě, stalo konkrétně tobě, jak to přišlo, že se belgický mladík zabydlel v Borové u Chvalšin?

Jako lehce klaustrofobnímu člověku mně bylo už v mladém věku jasné, že v přelidněné Belgii nebudu chtít trávit život. Vyrostl jsem v obci, která má nyní skoro 50 tisíc obyvatel, ale v představách je ještě spíše považována za vesnici. Narodil jsem se v městečku asi 10 km odtamtud na západ, to má teď už skoro 100 tisíc obyvatel. Studoval jsem v půlmilionovém městě Antverpy, dalších 10 km odtamtud, ale na východ. Mezi nimi leží ještě další obce, takže značku označující konec obce vzápětí střídá začátek obce a budovy podél silnice tvoří souvislý pruh. To se opravdu nedá vydržet. Po několika letech pestrého cestování mě strhujícím způsobem okouzlila mladá Češka, která mě dodnes dovede svou osobností povzbudit, okouzlit, samozřejmě také občas naštvat, ale zkrátka, s ní jsme věděli, že spolu chceme zůstat celý život a usadit se někde na venkově. Ona pochází z Chvalšin, ale stejně to bylo trochu i náhodou, že jsme našli dům a poměrně velký pozemek v krásné a spíše klidné přírodě Borovského údolí.

Co znamená to Van ve tvém jménu? A píše se to s velkým nebo malým V?

Asi tak čtvrtina, možná jen pětina Vlámů má „van“ ve svých jménech a tolik šlechticů u nás opravdu není. Šlechtický rod se vlastně ve Flandrech pozná podle jména francouzského znění. To „van“ většinou znamená „od“ nebo „z“ a je často spojené se slovem vyjadřujícím nějaké místo. Význam je obvykle dost prozaický, třeba, „z ulic“, „z hor“, „z rašeliništ“. U mne není význam úplně jistý, ale zřejmě to znamená „z druhé strany řeky“. To jméno se vyskytuje hojně právě západně od Antverp, tj na druhém břehu Šeldy.

Jakou řečí mluvíte doma? Někde jsem četl, že dítě se má nejdříve pořádně naučit jeden jazyk, aby v něm bylo schopno vnímat a vyjadřovat i ty nejjemnější nuance, a teprve potom má přibrat další jazyky. Na druhé straně dnešní trend je spíše opačný – která mateřinka chce být „in“, učí angličtinu nebo němčinu mrňata, která mají ke zvládnutí češtiny ještě daleko. Co si o tom myslíš?

Musí to být přirozené a doporučoval bych předávat jen mateřský jazyk. Ta dvojjazyčnost od útlého věku vůbec neškodí, naopak jazykové centrum v mozku je tím pádem pestřejší a otevřenější vůči dalším jazykům. Připadá mi ale jako křeč, když belgická maminka nebo český tatínek mluví na své děti německy, anglicky nebo francouzsky.

Umíš několik jazyků. Dokonce tak dobře, že je můžeš učit. Máš nějaký recept, nějakou fintu, jak na to?

To by bylo na dlouhé povídání, ale nejlepší způsob je jít do Anglie (nebo Francie, Německa, Španělska…) na rok nebo víc a hlavně sám a vyhýbat se komunitě Čechů či Poláků.

Už se ti někdy stalo, že jsi ve svém kabinetě na gymnáziu bouchl pěstí do stolu a řekl: „A dost, já už v té škole nebudu. Vždyť mohu (a za lepší peníze!) překládat, tlumočit, prostě dělat něco jiného!“

Pamatuji si dobře, že ty jsi skoro vždy byl jedním z prvních svědků mých výbuchů v posledních pěti letech, kdy se plížila blíž a blíž ta nová maturitní blbost. Právě toto byl pro mne důvod znovu přehodnotit „pro“ a „proti“ učitelské profese. Abych nebyl jen negativní, podoba nové maturitní zkoušky cizích jazyků má jedno velké plus, a tím je, že se soustředí na všechny čtyři jazykové dovednosti: poslech, čtení, psaní a mluvení. Věnuje jim souměrnou pozornost. To je určitě pokrok. ALE. Mám v podstatě dvě velké námitky. Zdá se mi, že to, co chce nová maturita po našich studentech obsahově, je tak mělké, že se až stydím. Cermat sice tvrdí, že zkouší jazykové dovednosti, a ne znalosti (oni by to nazývali biflování). Já ale stále tvrdím, že učit jazyk bez znalosti znamená naučit se mlátit prázdnou slámu. Je to do jisté míry spojené se společenskou posedlostí angličtinou. O tom, jakými hodnotami vychovávat naše děti, se zas tolik nemluví a nepanuje tu takový konsensus jako v tom, že se všichni mají naučit anglicky. Nevím, jestli je zdravé, když je ve škole cizí jazyk důležitější než morálka, která se jen tak mimochodem učí v občance. Všichni víme, jak si těch základů společenských věd ceníme.
Druhá námitka se týká nesmyslně komplikovaného systému hodnocení, který opravdu nazývám mučením pro učitele. Je to šílenství nejvyššího kalibru.

A už se ti někdy stalo, že jsi doma bouchl pěstí do stolu a řekl: „A dost, já už v tom Česku nebudu. Balíme a stěhujeme se do Belgie!“

Ne. To opravdu ne. Samozřejmě, během prvních deseti let mohlo být Česko(slovensko) hrdé na svého nejvyššího představitele státu, který byl zároveň uznávaným spisovatelem a bojovníkem za lidskou důstojnost. Potom se dostavilo zklamání, když střídání stráží přineslo arogantního člověka, který byl stranickými kolegy řekněme šikovně odstaven na sice vyšší, leč vedlejší kolej, člověka, který vnímá lidi s přírodou v srdci nepokrytě jako teroristy. Je to smutné a Česko se má za co stydět, ale podobné politicko-společenské peripetie by člověku asi neměly brát nadhled. Raději si vždy uvědomím také tu hezkou stránku toho bydlení tady.

Současné dění v Belgii mi připadá docela zmatené a nepřehledné. Sleduješ to pořád a ještě se v tom vyznáš?

Demokratický systém prožívá nejslabší chvíle, když je šikovný populistický politik chytřejší (anebo vychytralejší) než jeho rozumnější a moudřejší protivníci. Takový vlámský populista-seperatista vyhrál v červnu 2010 volby a měl by sestavit vládu, ale protože vyhrál se separatisticky laděným programem, netroufá si stát se belgickým premiérem. Paradoxně se tím pádem poprvé za 40 let nejspíš stane premiérem francouzsky mluvící politik, Valon italského původu (Di Rupo), druhý vítěz voleb. Ten už rok a půl zkouší dát dohromady vládu, což se mu nedaří právě proto, že separatisté z Flander blokují vyjednávání. (Až minulý týden prolomili kletbu a snad teď bude vláda. Zřejmě máme světový rekord v disciplině „země bez vlády“.)
Dlouhá léta jsme byli vzorem pro Evropu tím, že jsme byli vždy schopni najít kompromis pro fungující soužití mezi Valony a Vlámy. To teď někteří chtějí jednoduše hodit přes palubu. Je to smutné. Ostatně Vlámové a Valoni mají mnohem více společného než Vlámové s Nizozemci anebo Valoni s Francouzi. Je to hlavně krátkozrakost. Je pravda, že Flandry už jsou na tom asi tak 30 let ekonomicky lépe, ale také mají stárnoucí populaci. Valonsko má mnohem mladší strukturu populace a kdoví, jestli to za deset dvacet let nebude ekonomická situace úplně opačná.

Švejk je údajně (bráno s humorem) prototypem průměrného Čecha. Mají Vlámové a Valoni také nějakou takovou figurku, která vystihuje jejich povahu?

Asi nejznámější je Tijl Uilenspiegel (český Enšpígl). Ačkoliv je to fiktivní figurka nizozemsko-německého folklóru (musím podotknout, že v době, kdy jakoby žil – pozdní středověk – byly ty „Nizozemě“ ještě jednotné: zhruba dnešní Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a kus severozápadní Francie), je nejvíce známý tím, že o něm napsal ve francouzštině knihu jistý Belgičan v 19. století. Část dialogů je psaná ve vlámském dialektu. Stejně jako Švejk si dělal ze všech a všeho srandu.

Dvě zákeřné otázky na závěr: Vím, že máš opravdový vztah k ekologické problematice a podle toho i žiješ. Například rád chodíš prostě oblečen. Kolik máš ve svém šatníku kravat?

Ani jednu. Ale letos začal nejstarší syn chodit do tanečních a kravatu jsem mu dovedl uvázat!

A máš spočítáno (aspoň to odhadni), kolikrát jsi jel na kole v zimě v létě z Borové do Českého Krumlova do práce a zpět?

Těch prvních pět let, kolem roku 2000, jsem toho najezdil hodně. Občas, během jízdy, jsem si to zkoušel počítat. Je to 13 km sem a 13 tam. V dobrém roce jsem jezdil průměrně 4krát týdně v zimě v létě. Týdnů, kdy je výuka, je zhruba 30 a něco také o prázdninách. Někdy to bylo kolem 3 a půl, ve slabších letech jen kolem 2 a půl tisíc km. Teď už jsem starší a o trochu lenivější. Jezdíme s dětmi na tandemu aspoň jednou týdně až do Krumlova. Denně ovšem musíme ty tři kilometry do Chvalšin k autobusu a potom zpět. Takže v současnosti je to spíše pod 2 tisíce km. Někdy se zabývám tím, kolik benzínu bych spálil, kdybych jezdil do školy autem. 26 x 5 x 30 dává skoro 4.000 km. To znamená 40 x 6 nebo 7 nebo 8, takže mezi 240 a 320 litrů ročně. To se zdá jako strašně málo, ale je to stejně kolem 3.000 za deset let a můžeme si vypočítat, kolik bychom našetřili, kdyby všichni kolegové a žáci toho malého krumlovského gymnázia nechali své auto být. Já vím, že to zní hodně naivně, ale moc málo lidí si uvědomuje, že ropa je jedno z nejsilnějších a zároveň relativně bezpečných paliv, které máme k dispozici. A my to tady rozfofrujeme za pouhých 200 let. Ropa je pravděpodobně největším faktorem v tom, že se lidstvo rozrostlo a rozrůstá během těch stejných 200 let (zhruba od 1850 do 2050) z 1,5 miliardy až na asi 9 miliard. Kdo nevidí, že ještě více než my budou tu ropu potřebovat dalši generace na to, aby zajístili jídlo, je slepý.