Jsou dost nenápadné, takže kromě místních o nich moc lidí v regionu neví. Přitom tyto stavbičky měly sehrát velmi důležitou roli v dějinách České republiky.
V oblasti Křenova se nacházejí vojenské pevnůstky, lidově nazývané zkrátka bunkry. A po sedmi z nich před nedávnem zájemce provedli členové Spolku historie severního Českobudějovicka Jan Ciglbauer a Petr Kozel. Kdo se zúčastnil, rozhodně nelitoval.

„Jde o linii opevnění, kterou začal stát budovat na obranu republiky proti Hitlerovcům v roce 1938," ujasnil Jan Ciglbauer. „Po fiasku mezinárodní konference v Ženevě začátkem 30. let začalo být jasné, že dříve nebo později dojde k ozbrojenému konfliktu mezi Německem a Československem. Bylo proto nutné modernizovat armádu a dělat opatření na obranu republiky, abychom se nějakou dobu mohli bránit sami, než nám někdo přijde na pomoc."

Stát tedy začal budovat stálá opevnění. „Mnozí si dnes myslí, že naši velitelé stále žili v dobách první světové války a chtěli se s vojáky zakopat do zákopů a bunkrů a tak bojovat," vyprávěl Jan Ciglbauer. „To ale není pravda. Za mobilizace v roce 1938 byla více než polovina armády připravena k manévrovacímu boji a v myšlenkách a návrzích velitelů nechyběly ani výpady na území nepřítele. Opevnění mělo jenom zajistit, aby naše armáda včas mobilizovala a připravila se k válce."
Když v roce 1938 Hitler připojil ke své říši i dosud neutrální Rakousko, začala být ohrožena i jižní hranice republiky na území našeho okresu. Tak se začalo honem budovat opevnění i tady. V okolí Křenova se stavělo takzvané lehké opevnění. Za tím účelem byl vyprojektován novější typ bunkrů, tzv. vzor 37.

„Byly zmenšeninou těžkých bunkrů. Říkalo se jim řopíky, podle zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací)," vysvětloval Jan Ciglbauer. „Budovaly se podél celých hranic Československé republiky včetně několika vnitrozemských linií, což byly především pražská čára a a vltavská linie, kde se bunkry držely vodního toku. Vltava byla ideální překážkou pro pěchotu i tanky. Právě na Vltavě se měla naše armáda zachytit v případě plánovaného ústupu ze západu na východ." Podle válečného plánu měla v případě napadení Německem naše armáda spořádaně ustupovat, zastavit se na nějaký čas u Vltavy, pak na českomoravském pomezí, poté na moravskoslovenském a ve slovenských horách počkat na spojence – především z Francie.

Většina tohoto lehkého opevnění na Krumlovsku se ale nestihla dostavět. „A to byla Achillova pata tohoto opevnění. V linii byly mezery, kde bunkry ještě nestály," doplnil Jan Ciglbauer.