„Elvíru vnímám jako silnou a zajímavou osobnost. Nejen z pohledu profesního, ale i lidského,“ přibližuje českokrumlovská výtvarnice Stanislava Konvalinková, proč štafetu předává právě této ženě.

„Seznámily jsme se před pěti lety, kdy se nám oběma narodily dcery. Třetím rokem působí jako sbormistrová v českobudějovickém pěveckém sboru Jitřenka při domu dětí a mládeže. Právě v úterý 22. prosince slaví své třicáté narozeniny. Všechno nejlepší, Eli!“

„Když byl tvé dceři rok, založila jsi v Krumlově „baby time“ angličtinu pro batolata. Co tě k této myšlence přivedlo?
Podobného programu jsem se s dcerou účastnila v USA, kde jsme v té době trávily zimní období. Jako centrum pro rodiny s dětmi tam funguje knihovna a probíhají v ní spousty kroužků, čtení, promítání nebo třeba cvičení. Jsou tam také k dispozici informace o různých kurzech v okolí a hracích skupinkách, které vytvářejí maminky, co se pak vzájemně navštěvují.

Byla tam skvělá přátelská amosféra a nebyly jsme ani vázané nějakou přihláškou, prostě jsme přišly, kdy jsme měly čas. Naše lektorka zapojovala do programu i říkanky jiných národů třeba ve španělštině, čínštině nebo ruštině. Moc se mi to líbilo a řekla jsem si, že takový česko-anglický program založím u nás. Cílem bylo hlavně inspirovat maminky, aby své děti seznamovaly s angličtinou, aby se navzájem poznaly a vytvořily skupinu se společnými zájmy.

Baby time se rozšířil až na cca 35 maminek. Pořádaly jsme i vánoční, mikulášské nebo velikonoční setkání a oslavy narozenin. Vzpomínám na to období velmi ráda, poznala jsem spoustu kamarádek. Program v trochu pozměněné podobě běží od roku 2006 stále, nyní v DDM České Budějovice, kde je druhým rokem založen dětský klub, jehož jsem lektorkou.

Ptá se: Stanislava Konvalinková po SUPŠ studovala v ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera na pražské VŠUP, vzápětí úspěšně ukončila i düsseldorfskou akademii výtvarného umění.

Tvůj muž je Američan, ty pocházíš z bývalého Sovětského svazu, vaše dcera se narodila v Česku. Jaký jazyk a jaké tradice u vás převládají?
V Krumlově je hodně internacionálních rodin a velmi brzo tu vyroste celá nová generace bilingvních a multilingvních dětí. Znám už i dospívající děti cizinců, které se tady narodily a vyrůstají, ale v podstatě nevědí, kam patří. Pro nás bylo přirozené mluvit s Audrey každý svým jazykem, venku a mezi kamarády pak mluví samozřejmě česky. Doma to vypadá všelijak, ale zajímavé je, že jakmile překročíme české hranice směrem na západ, tak se mezi sebou bavíme jen anglicky.

Co se týče tradic, dodržujeme ty české, protože žijeme tady, ale vyprávíme dceři o tom, jak to chodí ve Státech a Rusku. Seznamujeme ji s kulturním dědictvím našich výchozích zemí, zatím jsou to hlavně pohádky, říkanky, písničky, ale pomalu už i knihy, filmy a historie, aby přesně věděla odkud pochází, a sama se mohla rozhodnout, kam patří.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi Krumlov začala vnímat jako domov?
Krumlov je krásný, milovala jsem ho už od své první návštěvy v sedmnácti letech, ale skutečným domovem se mi stal až v okamžiku narození mé dcery.

Co ti tu nejvíc chybí?
Nechybí mi nic, jsem spokojená, až na občasnou touhu jít po ulici a jen tak narazit na nějakou spolužačku ze školy, kamarádku z dětství, kterou jsem dlouho neviděla. Díky internetu je sice dnes komunikace mnohem snazší, ale osobní setkání nenahradí.

Učila jsi různé národnosti, musela jsi se nějak přizpůsobovat jejich mentalitě třeba při volbě repertoáru?
Ruské, ukrajinské a české děti jsou si dost podobné, možná, že na východě má učitel větší respekt, a děti lépe poslouchají. Tak to alespoň bylo před deseti lety, kdy jsem tam učila hudební výchovu a zpěv. V Americe to bylo hodně náročné, hlavně pro spoustu předpisů, pravidel a zákazů toho, co učitel nesmí.

Tam se učitel musí hodně sebeovládat a kontrolovat, co a jak řekne, nesmí používat slovo NE, vyžaduje se maximálně pozitivní přístup. Na druhou stranu jsou školy skvěle vybavené. Je tam obrovský potenciál a možnosti pro tvoření.

Odpovídá: Elvíra Gadzhyyeva vystudovala konzervatoř a státní akademii kultury, obor sbormistrovství v Charkově na Ukrajině, odkud pochází. Žije v Českém Krumlově. Třetím rokem působí jako sbormistrová v českobudějovickém pěveckém sboru Jitřenka při DDM.

Jak zvládáš tak velký počet dětí najednou?
Netroufám si říct, že je zvládám. Neustále se snažím, a jen tak se nevzdám. Je to o hodně lepší, než před třemi lety, kdy jsem vkročila poprvé do sborovny s pětadevadesáti žáky v pubertě. Můj kolega mi tehdy řekl, že děti mají velmi citlivě nastavené hranice spravedlnosti, a pokud se na ně zlobíte oprávněně, dobře vědí, o co jde, a přijmou to. Moc rády si třeba mezi sebou povídají.

To jim vždycky říkám, že všechno má svůj svůj čas a na zkoušce je zrovna ten, který je určený k práci. Pak s úsměvem dodám, že s nimi jsem moc ráda, a tak mi ani trochu nevadí, když se zkouška prodlouží. Zatím to zabírá spolehlivě. Hlavním klíčem je rozčilovat se jen hudebně a všechny neshody nechat ve třídě, po zkoušce být jejich přítel.

Působíš na mě jako optimistka, co tě dobíjí?
V zásadě asi optimistka jsem, ovšem jsem zcela závislá na spánku, a když mi chybí, stane se ze mě jeden velký černý mrak. Energii čerpám v čase, který strávím společně se svojí s rodinou.

Jakou českou písničku nebo pohádku máš nejraději?
U nás doma jasně vítězí Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka.