Lakomá Barka bude mít od září nárok na občanský průkaz. Co to pro vás znamená?
Roubínová: Že už nebudeme pod zákonem. (smích)
Sirová: Znamená to zázrak, že jsme to spolu tak dlouho vydržely a že nám to pořád klape a baví nás to.

Když se podíváte zpátky, naplnila kapela vaše očekávání?
Roubínová: Ano, kapela mnohonásobně předčila všechna má očekávání. Při zakládání skupiny jsem si v první řadě přála, aby se lidem líbily naše písničky, aby je koncerty dokázaly potěšit a pobavit. To se nám jako kapele podařilo, a já jsem za to strašně moc ráda a velmi si toho vážím. Vážím si holek, že se mnou hrají.
Sirová:  Ne, jelikož jsem žádná očekávání neměla. Kapelu jsem brala jako příjemné muzicírování jen tak pro radost s fajn lidmi, a tak je tomu vlastně dodnes. Že tím děláme radost spoustě dalších lidí kolem, je příjemná třešinka na dortu.

Většina hudebních formací na víceméně amatérské bázi se potácí s častými personálními změnami. Jak na tom byla Lakomá Barka?
Roubínová: Určité personální změny u nás za dobu 15 let samozřejmě nastaly – po deseti letech nás opustila zakládající členka Soňa Stehlíková, významné dva roky s námi prožila i výborná muzikantka Barča Štrejnová. V současné sestavě hrajeme od roku 2009. Já s Luckou jsme v září 1997 Barku založily, v roce 1999 přišla Olča Kneiflová, v roce 2003 Ája Musilová, Alča Šímová v létě 2007 a nakonec Hanča Havlíčková.
Sirová:  Takže máme dobrou bilanci – víc členek přišlo, než odešlo. (smích)

Plánujete větší výroční koncert. Můžete čtenářům nastínit, o co půjde?
Roubínová:  Můžeme sdělit jenom datum narozeninového koncertu, a to 7. září od 19 hodin na nádvoří Prelatury v Českém Krumlově. Při nepřízni počasí bude koncert přesunut do Prokyšova sálu.
Sirová: Vše ostatní bude překvápko. Doufejme, že příjemné.
Roubínová:  Překvápek bude dost. A samozřejmě všechny na koncert srdečně zveme.

Kolik jste za těch patnáct let odehrály koncertů? Je akce, na kterou vzpomínáte nejvíce?
Roubínová: Statistika nuda je… Od roku 1997, kdy jsme vznikly, jsme odehrály něco kolem 200 koncertů.
Sirová: No a letos jsme na čísle 24, přičemž do konce roku ještě pár měsíců zbývá.
Roubínová: Zprvu mi připadlo těžké pasovat jeden koncert jako ten „nej", ale přece takový byl… Naše úplně první hraní na Slavnostech pětilisté růže v roce 1999 v Prokyšově sále. Pro mě zatím nejkrásnější atmosféra, o kterou se postaralo nespočetné publikum, v závěru tleskající ve stoje.
Sirová: Já vzpomínám na jeden z našich narozeninových koncertů, kdy si s námi opět po delší době zahrála houslistka Soňa Stehlíková zvaná Fóglík. Tehdy měla velice originální účes (vlasy asi milimetrové délky) a byla oděna celá v bílém – připomínala nám trochu Dalajlámu.

Co nové CD? Nebyl by to ideální dárek k narozeninám?
Roubínová: Stoprocentně, jenže…
Sirová: Nechtěl by nám ho někdo ze čtenářů zafinancovat ? (smích)
Roubínová: Písní bychom měly dost a dost.

Je možné, aby muzikant vůbec ztratil chuť provozovat dál svoji hudbu veřejně? Umíte si představit, že byste skončily?
Roubínová: Možné to asi je, životní hodnoty a postoje se zkrátka mění. Ale já osobně si to nedovedu představit ani přinejmenším, už jen kvůli lidem, se kterými hraji, a pro které je naše muzika nějak zajímavá. A že by Barka měla skončit? O tom nechci ani slyšet! Ani to nechci vidět!
Sirová: Když si vzpomenu na svá povinná veřejná vystoupení v ZUŠ-ce, tak si myslím, že to možné je. Každý muzikant by měl cítit z publika zájem a odezvu. Pokud tomu tak v našem případě jednou nebude, dovedu si představit, že skončíme a budeme si hrát doma jen tak pro radost, dokud udržíme nástroje v rukou a texty v hlavě…

A na závěr záludná otázka… Je Barka pořád ještě lakomá?
Roubínová: A záludná odpověď… A aby o nás nikdo neříkal, že jsme lakomé, tak nejsme.
Sirová: Lakomé s velkým „L" jsme a ještě snad dlouho budeme… A lakomé s malým „l"… Taky. (smích)