Více než stovku, přesně 128, bezplatných dárců krve z Českokrumlovska letos ocenil českokrumlovský Český červený kříž (ČČK). Dárci toto ocenění tradičně získali během slavnostního večera, který se konal v pátek v Jízdárně českokrumlovského zámku.

Pracovníci Červeného kříže udělili bronzovou medaili profesora MUDr. Jana Jánského 49 dárcům, kteří svou krev poskytli desetkrát; stříbrnou medaili Jana Jánského obdrželo 50 dárců za 20 odběrů krve a 27 dárců si ze slavnostního večera odneslo zlatou medaili profesora Jana Jánského za 40 odběrů.

„Také udělíme zlaté kříže,“ sdělila Deníku na počátku večera Eva Pejchalová, ředitelka Úřadu Oblastního spolku ČČK Český Krumlov. „Za 80 odběrů krve ho dostane Jaroslav Veselý z Velešína. Támhle sedí, vyloženě jsem ho přemluvila, aby přišel, nechtěl přijít. Ale je tu a udělal mi tím velkou radost. Druhý zlatý kříž náleží Petru Šanderovi z Českého Krumlova, který daroval krev již stodvacetkrát,“ dodala s obdivem.

Potěšující zprávou je, že na Českokrumlovsku není nouze o nové dárce. Letos jich přibylo 117. „Loni jich bylo 96,“ podotkla Eva Pejchalová.

Na večeru nechyběl ani zástupce Transfuzní stanice v Českých Budějovicích lékař Petr Faltus z Českého Krumlova. „Jihočeský kraj má množství dlouhodobých dárců a nových je čím dál víc. Je zásluhou, vás, dárců, že se krajská nemocnice rozvíjí směrem, jaký nastoupila. A to zejména v oblasti traumatologie, kdy v nemocnici vzniklo moderní traumatologické centrum, kam jsou sváženi pacienti s těžkými úrazy z celých jižních Čech. Stejně tak kardiochirurgie. I kdybychom měli sebelepší techniku, tak bychom nedosáhli výkonů, které tam provádíme, bez krve, již dostáváme od vás. Moc vám za ní děkuji,“ řekl.

Darují krev a platí jako jiní

Jaroslav Veselý z Velešína si po ocenění odnášel plnou náruč darů, mezi nimiž se Zlatý kříž ČČK 3. třídy v malé červené krabičce za 80 odběrů krve téměř ztrácel.

„Daroval jsem kromě krve i plasmu a asi dvakrát také krevní destičky,“ říkal. „Tehdy mě kvůli destičkám speciálně pozvali, protože je pro někoho potřebovali. Moc by mě zajímalo, jestli tomu dotyčnému moje krevní destičky opravdu pomohly. Ale to se zřejmě nikdy nedozvím, všechno je utajené.“

Jaroslav Veselý se k dárcovství krve dostal na vojně. „Začal jsem s tím na vojně v Prešově a Rakovníku, tehdy hlavně proto, abych se ulil,“ usmíval se. Krev pak daroval vždy zruba čtyřikrát do roka. „Jezdívali jsme celá parta, ostatní byli z Ločenic. Ale pak se rozpadla. Jenom já vydržel,“ vyprávěl Jaroslav Veselý.

Tím, co dárcům většinou zabrání v dárcovstí pokračovat, jsou zdravotní problémy. Podmínky na dárce a darovanou krev jsou totiž náročné. Dárcům musí být mezi 18 a 65 lety, musí vážit alespoň 50 kilogramů.

A ze zdravotního hlediska nesmí například trpět vážnější alergií, prodělat zánět a jiné onemocnění jater, ledvin, nesmí prodělat toxoplazmozu, tularemii, brucelozu, pohlavní nemoci, onemocnění nervového systému, nesmí mít nemocné srdce a cévy, žádné vážné kožní onemocnění, revmatické onemocnění, zvýšenou krvácivost, samozřejmě nesmí být HIV pozitivní a řadu dalších aktuálních podmínek, jako že nesmí mít v posledním měsíci přisáté klíště, neužívat antibiotika, posledního půl roku neabsolvovat operaci a tak dále.

S bezpříspěvkovým dárcovstvím krve už skončil i Jaroslav Veselý. „Daroval jsem už spoustu krve a vadí mi, že teď, když jsem začal mít zdravotní problémy, nemám jako dárce žádné úlevy. Všude musím platit, u lékaře hned chtějí třicet korun, v lékárně, a teď chce pan Kalousek dokonce zdanit i ty dary, které jako dárci krve dostáváme. Nikomu nepřeji nic zlého, ale kéž by pan Kalousek potřeboval krev,“ zlobil se. „ I proto jsem s dárcovstvím přestal.“

Fotogalerii připravujeme.

Jiným krev dává, pro sebe si zásobu nevytvořil

Za úctyhodný počet odběrů krve, rovných 120, si vysloužil Zlatý kříž ČČK 2. třídy Petr Šandera z Českého Krumlova.

V kolika letech jste začal darovat krev a co vás k tomu přimělo?

Ve dvaceti na vojně. Byl jsem vojáček základní služby a povědomí jsem měl o tom, že je to asi prospěšné. Ale hlavně to bylo spojené s trochu vorazem od běžné vojny. Takhle nenápadně to začalo.

Nebylo tehdy na vojně dárcovství krve dobrovolně povinné? Od mužů často zaznívá, že dávat krev začali právě na vojně.

Takovou věc vám nikdo nemůže nařídit. Ale jistě to bylo spojené s nějakým balíčkem, sváčou nebo něčím takovým.

A dostal jste se na chvíli pryč z kasáren…

Ne, to ne. Krev se neodebírala mimo posádku, ale v areálu kasáren. Na polních lůžkách, to byla ještě taková ta dřevní doba. Ale dali nám pak na chvíli pokoj.

A od té doby pořád pravidelně krev poskytujete…

Volně, volně, já nejsem žádný stíhač. Už je to přesně čtyřicet let. Byly to vždy tři až čtyři odběry ročně. Já si to hlídám. Hlavní je, abych byl zdravý. Zatím mě ze zdravotních důvodů nevyřadili, což si považuju, je to taková známka, že jsem těch čtyřicet let let prožil v rámci zdraví v pohodě, bez problémů. Odběry krve mi nedělají žádné problémy. Lékařské prohlídky jsou součástí odběru.

Dneska oproti dřívějšku už je to složité, protože civilizačních hrozeb přibylo, takže dneska jsou dotazníky velice detailní, k tomu navíc řada testů a krevní rozbory. Takže dneska se způsob odběru krve nedá s těmi polními podmínkami na vojně vůbec srovnat. Odběry probíhají v pohodové atmosféře a je to velmi svižné.

Máte v krevní bance vytvořenou také zásobičku vlastní krve pro případ, kdybyste jí, nedej bože, sám potřeboval?

Ne nemám. Sice nejsem pověrčivý, že bych takovým krokem šel něčemu takovému naproti, ale to život ukáže, jestli by to bývalo bylo dobré.

Pociťujete vždy po odběru nějak na sobě, že vám krev ubyla?

Říká se, že dárce krve nemá po odběru řídit auto, ale já ho řídím. Byly doby, kdy jsem po odběru šel stavět barák. Člověk si také třeba říká, tak teď jsem půl kila shodil, ale přijdu domů, proběhne ledničkový rituál a hned je to zpátky.

To jste za ty roky na tranzfuzní stanici už jako doma, ne?

Je pravda, že tým stanice už člověka zná jménem, takže je to pohodové. Jenom tam přibývají mladé sestřičky, ty to zase příjemně oživují. Potkávám se tam i s mnoha dárci, které už za ty roky znám, ale pro mě je dost překvapení, že teď tam dorůstají mladí. Přicházejí stále noví, i když to mají dnes složitější, a ta naše generace už tak jako pomalu končí. Zřejmě dárcovství nehyne na oubytě.