S cílem pomoci zanedbávaným zvířatům založila skupina žen z Českého Krumlova sdružení SOS Animal.

O tom, zda je to práce smysluplná, nebo připomíná spíše boj s větrnými mlýny, které představuje omezenost některých lidí, prozrazuje více místopředsedkyně sdružení Erika Smolíková. Otázky jí položila pracovnice českokrumlovského útulku Vladimíra Garajová.

Proč vzniklo SOS Animal?
SOS Animal vzniklo proto, že jsem chtěla pomoci psům, kočkám a jiným zvířatům a sama už jsem na to nestačila. Uvědomila jsem si, že sebrat každou zuboženou kočku a vzít si ji domů, to není ta správná cesta. Nejvíce jsem měla devět koček, teď jich mám šest. Mým snem vždy byla britská modrá kočka. Dnes vím, že se mi toto přání nikdy nesplní, protože jakmile se počet koček u nás doma sníží, vždy se zase objeví nějaký zubožený tvor, jemuž je potřeba pomoci.

Péči o prvního psa, kterého se SOS Animal ujalo, jsem zaplatila ze svého. Došlo mi ale, že tudy cesta nevede. Nejsem výstřední milionář a sama nic nezmůžu. Pokud chci něco změnit, musím se snažit změnit myšlení a jednání nás všech. Pro mě je dost nepochopitené, že je hodně lidí, kteří mají všeho dost, a přitom je ani nenapadne pomoci někomu, kdo trpí. Jasně, něco to stojí a je to trochu nepohodlné.

Mě to stojí ročně luxusní dovolenou a každodenní velký úklid. Ale když mi na klíně spokojeně přede šestikilový spokojený kocour, kterého jsem zuboženého a nemocného sebrala z ulice a který měl necelá dvě kila, nic mi to nemůže vynahradit.

Ale pokud mezi námi žijí „lidé“, kteří dokážou vyhodit miminko v igelitce v parku, není se čemu divit.

Ptá se: Vladimíra Garajová - pracovnice českokrumlovského útulku

Co je cílem SOS Animal?
Je to nezisková organizace, kterou si založilo pár bláznivých a naivních kamarádek. Naším cílem je pomoci každé trpící němé tváři.

Jaké jsou konkrétní případy, které řešíte?
Dnešní doba je zlá, vše je hlavně o penězích. Tak například, když někdo na silnici srazí psa a já ho najdu, chci mu pomoci. Mám možnost zavolat do útulku, jehož pracovníci psa odvezou, ošetří a ubytují. Než se najde jeho pán nebo nový majitel, bude mě stát každý den pobytu psa v útulku 160 korun plus další peníze za lékařské ošetření. Takových obětavců po světě moc neběhá. Další variantou je zavolat na obec, ve které jste psa našli, a ta se o něj na vlastní náklady postará. Ale také ji to bude stát spoustu peněz, a tak se některá obec prostě nepostará. I to se stává. Proto jsem chtěla vytvořit fond, ze kterého by bylo možné v podobných případech čerpat. To byl první impuls.

Dále je tu problém bezdomovců, kteří také často vlastní psy. Mají je rádi, nechtějí se jich vzdát, psi ale nejsou očkováni a nekontrolovatelně se množí. K tomu, aby je majitelé naočkovali, případně vykastrovali, je nedonutíte. Pokud jim ale nabídnete pomoc s tím, že to zaplatíte, většinou souhlasí.

Nebo se dozvíme, že někde strádá pes, o něhož majitelé nestojí. A tak ho téměř nekrmí, nezajistí mu lékařskou péči, kterou potřebuje. V létě, v zimě je zavřen ve smradlavém kotci a čeká se, kdy to překročí kritickou mez, aby se to začalo řešit. Pak nastoupíme my a pokud máme na účtu peníze, psa si vezmeme.

Většinou ho majitelé vydají velmi ochotně. My ho umístíme do útulku a hledáme nového páníčka. Jde o to, aby trpících zvířat bylo co nejméně.
O naší činnosti pravidelně informujeme v místním tisku a na našich internetových stránkách www.ckrumlov.cz/sos-animal.

Co by vaše občanské sdružení potřebovalo?
Fungující zákony a také pomoc a podporu od lidí. Pomoci může opravdu každý, někdy stačí jen slova podpory, třeba, že naše práce má smysl. Občas jsme v depresi a v beznaději, když vidíme, co lidé dokážou.

Potřebujeme také peníze, především na pobyt zvířat v útulku. Možná si někdo řekne, že si psa nebo kočku můžeme vzít domů, ale to nejde. Měli jsme už na starosti i pět psů najednou. Zvířata navíc bývají často v takovém stavu, že potřebují odbornou péči. Krom toho, všechny máme několik zvířat doma. Také vydáváme letáky, prospekty, snažíme se o osvětu. Telefony a naftu zatím platíme ze svého.

Odpovídá: Erika Smolíková – zakladatelka sdružení SOS Animal na pomoc zvířatům

Jak by SOS Animal chtělo zapůsobit na školní populaci?
Máme v plánu navštěvovat školy a uspořádat debatu o tom jak se k našim čtyřnohým přátelům chováme. Chtěli bychom dětem vysvětlovat, že pokud si pořídí jakékoliv zvíře, je jejich povinností se o ně postarat. To by mělo být zcela přirozené.

Tohle by se děti měly učit především v rodině, ale na to dnes asi není vůle ani čas. Každý nemusí mít rád psy a kočky, v tom případě by si je neměl pořizovat.

Na osvětovou činnost je nás ale zatím málo, proto může pomoci opravdu každý. Třeba by zrovna někoho ze čtenářů mohla práce s dětmi na toto téma bavit.

Co by podle vás mělo být samozřejmostí při chovu zvířete?
Že se o ně majitel náležitě postará. Jak jednoduché a samozřejmé, že? Asi ne pro každého, protože jinak bychom neměli co na práci. Nestačí jen zajistit odpovídající množství a kvalitu potravy, zvíře potřebuje kontakt, činnost, pohyb venku. Potřebuje pozornost člověka a jeho čas.

Co je podle vás největší chybou v činnosti, kterou se zabýváte?
Naší chybou je, že občas propadáme skepsi a chceme se na to vykašlat. Jinak vidíme chybu v našich zákonech.

Jakých největších úspěchů a proher vaše sdružení zatím dosáhlo?
Úspěchem i radostí je pro nás každý zachráněný tvor. Když se nám podaří najít nějakému chudákovi nový, dobrý domov, je to chvilková euforie a odměna. O vyložených prohrách nevím. Zatím vždy, když jsme se dozvěděli o něčem, co je třeba řešit, tak se nám to povedlo. V jistém slova smyslu je prohrou fakt, že není možné někomu, kdo zvířata týrá, zakázat pořízení dalších zvířat.

Co vás dokáže překvapit?
Ve špatném slova smyslu už nic. Mě lidé překvapí jen v tom dobrém.

Jak dobíjíte energii?
Vždy, když se něco povede, když nějakému zvířeti pomůžeme k lepšímu životu, to je chvilka, kdy si řekneme: mělo to smysl.
Energii dobíjím také dobrým jídlem, spánkem a procházkami s mým bavorským barvářem.