Kliknutím zvětšíteMůžete přiblížit svou běžnou pracovní náplň? Jak vypadá váš den, jak se to změnilo během pandemie? V jakém sloužíte kolektivu, jak si pomáháte? Co vše musíte zvládnout?
K pracovní náplni zdravotnického záchranáře patří kromě výjezdů k pacientům i plnění harmonogramu. Ten je sestavován na každý den tak, aby během týdenního cyklu byly všechny sanitní vozy umyty, vydezinfikovány, byly zkontrolovány expirace léků a zdravotnického materiálu, dolité dezinfekce a všechny věci, potřebné k naší práci, byly dostupné k použití. Harmonogram se snažíme plnit hned ráno, po příchodu do práce, někdy se však stává, že tuto činnost dokončujeme až v odpoledních hodinách. Záleží na počtu výjezdů a délce jejich trvání.
Během pandemie nám přibyly ještě další činnosti, je to především „záření“ (slangové označení pro celkovou dezinfekci sanitního vozu nocosprayem) vozu určeného pro covid pozitivní (dále jen COV+) pacienty. To, jakým vozem pojedeme k pacientovi, však záleží i na aktuálním počtu vozů ve vozovém parku. Samozřejmě se stává, že pro COV+ pacienty jsme nuceni jet i jiným sanitním vozem. Když nám to situace umožňuje, auto, které vezlo COV+ pacienta, se dává po výjezdu „zářit“. Tento způsob dezinfekce nějaký čas zabere, a my si k dalšímu výjezdu bereme auto náhradní. Po „vyzáření“ auto uvedeme do stavu, aby bylo schopné dalšího výjezdu, i co se vybavení týče, to znamená, že doplníme použité léky a pomůcky. Pokud na základně není sanita k vystřídání, místo záření vůz dezinfikujeme manuálně. Poté doplním opět potřebný materiál a jsme schopni dalšího výjezdu.
Vzhledem k rozšiřování výjezdových stanovišť se náš kolektiv stále rozrůstá. I tak ale v práci trávíme spoustu času, a kolegy bych označila jako svoji druhou rodinu.
Co vás nejvíce trápí, určitě je to náročné se starat o převoz lidí s covid-19 ve vážném stavu, co si z toho odnášíte domů, jaké máte pocity?
Nechci tvrdit, že jsem každý den „happy“. Pochmurná nálada na mě dopadá asi jako na každého člověka v této době. Začala jsem se více zajímat o to, jak takovou situaci zvládat, jak se s ní vyrovnat. Vyhledávám motta, která mě nějak vystihují, a snažím se z nich čerpat, nacházet ponaučení a získávat naději. Na začátku pandemie mě nejvíce trápilo odloučení od rodiny a ztráta kontaktu s přáteli. Jsou dny, kdy přicházím z práce unavená, ale díky psovi, který čeká na každodenní vycházku, jdu do přírody, projít se na čerstvý vzduch. Člověk si pročistí hlavu, přijde na jiné myšlenky. Někdy si zase po návratu z práce potřebuji udělat „domácí pohodu“, sednout si, uvařit si dobrý čaj nebo kávu a jen tak nechat „plout myšlenky“.
Asi jako každého člověka v této době mě trápí otázka, kdy „to“ všechno skončí, a kdy se život vrátí do „starých kolejí“. Před pandemií jsem neuměla moc odpočívat, ale postupně jsem si začala uvědomovat, jak je to důležité. Snažím se řídit hlasem vlastního těla.
Jak zvládáte tuto psychicky i fyzicky náročnou práci? Kterých běžných věcí jste si začala více vážit?
Hned na začátku pandemie jsem si naordinovala zdravý odstup od sociálních sítí, médií a veškerých informačních zdrojů. Na zprávy se dívám zřídka, nesleduji intenzivně, zda čísla COV+ pacientů rostou a nečtu diskuse a komentáře související se vším, co se pandemie týká.
Přišlo mi, že se to na nás valilo ze všech stran a vzbuzovalo to ve mně strach a nejistotu. Více jsem si začala vážit volných dní, klidu, hezkého počasí, a hlavně toho, že je celá rodina zdravá.
Vrací se pacienti, aby vám poděkovali? Pošlou vám pochvalu? Chovají se někteří naopak neurvale?
Vždy mě potěší zpráva o tom, že je pacientovi lépe, nebo v lepším případě, že už je zpět doma.
Stává se, že pacienti zavolají na záchranku a poděkují nám, jindy zase pošlou děkovný e-mail. Někdy si nás pacient, nebo rodinní příslušníci vyhledají, a dojdou nám poděkovat na základnu osobně. Tato zpětná vazba nás vždy velice potěší, a hlavně dodá sil do další práce.
Vzpomínám si, že v první vlně pandemie kolegům přišel do zaměstnání dopis, což už je v dnešní době ojedinělé, byl psán krásným písmem, a byl od dědečka, kterému bylo přes 95 let! To bylo velice emotivní a udělalo to kolegům velikou radost.
Setkáváme se však i s druhou stránkou lidského chování. Někteří lidé se k nám chovají často agresivně a neurvale, bývají to ti, kteří zpravidla požili alkohol.
Velmi často také lidé nerespektují nošení respirátorů, a je někdy velice složité jim vysvětlit, aby si ho nesundávali, neuvědomují si, že tím ohrožují i naše zdraví, a riskují tím zavlečení nemoci do našich tak potřebných řad.
Poděkování
“Včera byla u mého otce níže uvedená posádka. Chtěl bych jim touto cestou poděkovat za velice profesionální, milé a vstřícné jednání. V současné době jste všichni vystaveni přetížení, které tato doba přinesla. I tak si však zachováváte profesionalitu a lidé se na Vás ve chvíli, kdy se obávají o své zdraví, mohou s důvěrou obrátit. Jsem rád, že si posádka zachovala lidský přístup, který je důkazem toho, že jsou na správném místě a svou práci dělají dobře.”
Zdroj: facebook ZZS JčK
K jakým potížím si vás lidé nakažení koronavirem nejčastěji volají, kašlou, dusí se? Můžete například popsat nějaké zásahy z poslední doby, jde spíše o starší osoby s nějakými přidruženými obtížemi (obezita, cukrovka, nemoc srdce), nebo se najdou i mladší ročníky, co se třeba nedali vakcinovat a potom toho litují?
Lidé nakažení covid-19 nás nejčastěji volají, protože se jejich stav zhorší. Hůře se jim dýchá, necítí se dobře, jsou vyčerpaní, nemají sílu vstát, přidávají se další komplikace zhoršující jejich zdravotní stav (zvracení, průjem, nechutenství). Starší lidé přestanou přijímat tekutiny a stravu a rodina neví, jak jim pomoci. U lidí patřících do rizikových skupin (obezita, hypertenze, kardiaci, lidé s onemocněním dýchacího ústrojí) bývají komplikace o to horší.
Setkali jsme se s rodinou, kde jeden člen rodiny očkovaný byl a měl průběh onemocnění lehký. Sám nám potvrdil, jak je rád, že očkování podstoupil. Druhý člen rodiny striktně očkování odsuzoval, avšak jeho stav se zhoršil natolik, že byla nutná jeho hospitalizace na intenzivním lůžku. Přesto všechno nám cestou do nemocnice tvrdil, že se naočkovat nenechá.
Abych vážnost situace trochu odlehčila, ráda vzpomínám na chlapce z první třídy, kterého jsem v létě vezla z dětského tábora. Při odebírání anamnézy mi tvrdil, že covid-19 prodělal už dvakrát. Když mi telefonovala jeho matka, tak byla překvapená, co mi syn sdělil. Chlapec se mi cestou přiznal, že si celou historku vymyslel, aby ho děti na táboře více „braly“.
Chtěla byste něco vzkázat veřejnosti, co by lidé měli vědět o onemocnění covid-19, co se obecně podceňuje?
Myslím si, že všechno důležité, co doposud o onemocnění covid-19 víme, bylo řečeno v médiích. Je teď na každém z nás, co si z toho vezme, jak se k tomu postaví, a jak ohleduplný bude vůči svému okolí.
Nechci lidi soudit ani škatulkovat podle toho, zda jsou či nejsou očkovaní. Rozhodnutí nechávám na každém z nás. Já jsem se nechala naočkovat hned, jakmile to bylo možné. Hlavním důvodem bylo, abych se mohla stýkat s rodinou a neměla tak velký strach, že je nakazím.
Musím podotknout, že mě mrzí, když přijedeme na výjezd, a většina pacientů a jejich rodinných příslušníků nemá na ústech respirátor. Po naší výzvě často slýcháváme odpověď: „Vždyť jsem naočkovaný!“ Musíme ale pamatovat na to, že naočkovaný člověk může covid-19 mít a přenášet ho.
Všem lidem bych chtěla vzkázat, ať jsou opatrní na sebe i své blízké, ať respektují daná pravidla a snaží se být ohleduplní ke všem ve svém okolí. Je doba adventu, a tak bych k blížícím se vánočním svátkům chtěla všem popřát hodně sil, zdraví a lásky, a aby do nového roku vstoupili s nadějí lepších zítřků a návratu k běžnému životu.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
