Pojem svoboda se v letošním roce, kdy jsme si připomínali dvacáté výročí pádu totalitního režimu v někdejším Československu, skloňoval snad ve všech pádech. Zřejmě málokdo si však uvědomil, že definice tohoto pojmu není jednoznačná.

Co si pod termínem svoboda tedy máme představit? A žijeme vůbec dvacet let po sametové revoluci ve svobodném státě? Odpovědi jsme hledali u filozofa a teologa Josefa Dolisty, jenž působí na českokrumlovské vysoké škole CEVRO Institut.

Existuje podle vás jediná, konkrétní definice svobody?
Definovat svobodu jednou větou podle mě není možné. Dimenzí tohoto pojmu se filozofové a politologové zabývají už od dob klasického Řecka až po současnost. Vždy upozorňuji na to, že jsme buď svobodni od něčeho, což je spíše negativní pojetí tohoto pojmu – například dnes jsme svobodni od komunistické diktatury. Ale právě po roce 1989 nás začalo spíše zajímat, k čemu svoboda vlastně je. A to je pozitivní náplň daného termínu.

V dějinách filozofie se ukázalo, že svoboda se někdy chápala velmi opatrně. Například filozofové David Hume či Thomas Hobbes byli skeptiky, kteří říkali, že člověk je hlavně sobcem a svobodu neumí dostatečně dobře využít. Proto je dobré, aby tu byli silní vladaři, kteří nám svobodu korigují.

A naopak zakladatelé americké ústavy, kteří dali mnoho podnětů pro liberální pojetí svobody, mezi nimi třeba John Locke, naopak viděli v člověku dobro a prosazovali, aby lidské jednání bylo co nejvíce svobodné, byť s jistými limity. Takto jsme zřejmě dospěli ke Kantovu pojetí základní etiky – máme jednat tak, abychom svým jednáním vytvářeli zákony, které mohou přijmout všichni.

Ono to tak úplně není možné, Kantova etika je totiž velmi přísná. Ale v podstatě chtěl poukázat na to, že bychom neměli narážet na svobodu druhých. A tak myslím, že zamyšlení nad svobodou má hlavně spočívat v tom, k čemu nás svoboda vede. Pojmu svoboda bychom měli dát pozitivní obsah.

Německý filozof Immanuel Kant, kterého jste zmínil, také odlišil svobodu a libovůli. Nepleteme si někdy tyto dva pojmy?
To víte, že ano. Každý alkoholik, který se napije před cestou do práce a jede autem, si myslí, že na to má právo a že mu stát svobodu bere, když ho pak policisté zastaví a postihnou. Mnoho lidí si neuvědomuje, že se svobodou se musí velmi taktně zacházet, protože jinak škodíme druhým ve jménu takzvané svobody. Svoboda nemůže být nástrojem pro libovůli nebo svévoli, která škodí druhým lidem.

Myslíte si, že dvacet let po takzvané sametové revoluci žijeme ve svobodném státě?
To je základní otázka, nad kterou se budeme zamýšlet i za dalších dvacet let. Pořád totiž budeme chodit po tenkém ledě, kdy v odkazu minulého režimu stále vidíme veliké zásahy státu do života lidí. Samozřejmě, že pro to mohou být pozitivní argumenty, například když spolu lidé nedokáží žít a jejich jednání musíme právně normovat.

Na druhé straně si myslím, že svobody ještě málo využíváme – jestliže na každý lidský čin bude nějaká právní norma, tak kde je vlastně zodpovědnost za naše vlastní jednání? Tady vidím problém. Navíc tím, že můžeme jít svobodně k volbám, jsme téma svobody vůbec nevyčerpali. Pouze jsme položili základ a na něm musíme dál stavět. Myslím, že teď máme v mnoha směrech ještě nezralou demokracii a obsah svobody musíme teprve vytvářet.

Existovala podle vás v naší zemi svoboda i před rokem 1989?
Touto otázkou narážíte ještě na jiný problém, jemuž se říká subjektivní či objektivní vnímání svobody. Subjektivně jsme mohli svobodu prožívat vždy. Třeba lidem, kteří byli za totality vězněni z politických důvodů, nikdo nemohl vzít vnitřní svobodu, i když objektivně byli zavřeni.

Nebo naopak jsme objektivně svobodní, pohybujeme se volně, jezdíme do zahraničí a podobně, ale z nějakých důvodů jsme vnitřně svázáni, nemůžeme se projevovat tak, jak bychom měli. Jsme svázáni nejen právními normami, ale také se třeba bojíme svých nadřízených či určité skupiny lidí, a proto se svobodně nevyjadřujeme. Takže můžeme mít objektivní svobodu, ale subjektivně cítíme, že nejsme pány sami nad sebou.

Která ze svobod, jež byly Čechům dány po roce 1989, měla největší význam?
To asi nelze jednoznačně říct. Myslím, že je potřeba pracovat na tom, abychom byli svobodni subjektivně i objektivně. A hlavně si musíme uvědomit, že je třeba na svobodě pracovat jako na nějakém úkolu, který dostáváme ze školy. Svoboda má určitý obsah a zvláště na poli mezilidských vztahů či poli politickém bych zdůrazňoval význam svobody bez zásahů státu.

Stát má dnes prsty všude, i když naříká, že nemá peníze. Tam, kde stát příliš zasahuje do života občanů, lze za odpověď lidí považovat jejich malou aktivitu. Právě tuto občanskou aktivitu u nás dnes postrádám, protože všude zasahuje stát. Když srovnávám občanskou aktivitu u nás nebo ve Spojených státech, rozdíly jsou veliké. V USA jsou lidé zvyklí na to, že si vytvářejí spoustu hodnot sami od sebe. Tady čekáme na podporu státu.

Myslíte si, že jsme se naučili rozhodovat sami o sobě?
Já myslím, že málo. Stát nás pořád nějakým způsobem vede, cítíme malou zodpovědnost za náš život. Když se nám něco pokazí, hned utíkáme ke státu, aby nám pomohl. V jiných státech, když se někdo dostane do existenčních problémů, mu pomocnou ruku podává nejdříve rodina. Stát je až na posledním místě. U nás je síla státu veliká. To vidím například i na vysokých školách, které by měly dostat více svobody.

Začátkem příštího roku opustí brány věznic stovky trestanců kvůli změně v trestním zákoníku, který některé trestné činy nově kvalifikuje jako pouhé přestupky. V této souvislosti se chci zeptat, kdo má rozhodovat o tom, za jakých podmínek a komu bude svoboda odejmuta a naopak vrácena?
To je otázka právních norem a trestního práva. Často slýcháme ze sdělovacích prostředků, že o těchto věcech mají rozhodovat nezávislé soudy. Této formulaci moc nerozumím, když se řekne nezávislý soud, hned mě napadne, že máme i závislé soudy. Ale je to možná proto, že u nás panuje všeobecná nedůvěra k soudům. Dílem je to ale i tím, že v Česku máme velmi malé právní vědomí oproti třeba Německu. Jestliže máme trestní právo, pak se podle něj musí postupovat a je věcí soudů, aby rozhodly.

Je zřejmé, že soudy se řídí podle práva. Kdo má ale podle vás dostat mandát k tomu právo vytvářet?
Úplně v začátku musejí být odborníci, kteří navrhnou novelu trestního práva. Pak je to rozhodnutí politické – zda trestní zákoník projde parlamentem, či nikoliv. Asi mě ale chcete navést na jinou myšlenku, a sice, jak je možné, že před nějakým dnem byli ti lidé odsouzeni do vězení a nyní jsou propouštěni. Ale to je právě ta relativnost některých právních norem, která nás bude provázet vždy.

Zákony vytvářejí lidé a vždy záleží na tom, z jakého úhlu se na konkrétní činy díváme. Spravedlnost není absolutní, je hodně závislá na prostředí, ve kterém žijeme. K tomu ještě jednu připomínku – z hlediska etiky podle mě není správné, jestliže propouštíme vězně jen proto, že máme věznice přeplněné. V takovém případě je právo platné, ovšem etičnost podobných norem je na zváženou.

Josef Dolista

- český teolog a filozof
- studoval v Česku, Německu a Itálii
- přednáší na vysokých školách v Česku, na Slovensku a v Polsku
- je garantem předmětů Politická filozofie a Politika a náboženství na českokrumlovské vysoké škole CEVRO Institut

Jsou vězni vůbec zbaveni svobody?
Takoví lidé o svobodu úplně nepřicházejí. Mohou například psát svým blízkým, žádat o návštěvy, psát soudům, aby zrevidovaly jejich trestní řízení. Když jsou volby, mohou svobodně vyjádřit svůj názor. Nemůžeme tedy říct, že vězni jsou zbaveni svobody absolutně, i oni se za mřížemi musejí rozhodovat.

Je svoboda samozřejmostí, nebo spíše výsadou pro skupinu vyvolených lidí?
Z hlediska toho, jak studujeme politickou filozofii, je svoboda požadavkem, s nímž se rodíme a umíráme. Jsme nadáni svobodou, a proto je třeba respektovat svobodu každého jednotlivce, neměla by to tedy být výsada jen nějaké skupiny. Z hlediska pragmatického ale asi máte pravdu v tom, že člověk, který má vyšší funkce či platy, se může rozhodovat v možnostech, které chudý člověk nemá.

Jestliže budeme zvažovat, zda jet na výlet do Spojených států, nebo do Japonska, tak tuto svobodu v danou chvíli využívá pouze ten, kdo na ni má. Ale další, který zápasí s životním minimem, se takto rozhodovat nebude. V základu se ale rodíme a umíráme jako lidé svobodní. Toto právo nám nikdo nemůže vzít, proto vyžadujeme základní úctu ke každému člověku.

Při nedávné oslavě 20. výročí pádu železné opony na česko-rakouských hranicích vzpomněl někdejší hornorakouský zemský hejtman Josef Ratzenböck, že pro Hornorakušany končil před rokem 1989 svět u hraničního přechodu v Dolním Dvořišti. Myslíte, že z tohoto hlediska chápou obyvatelé zdejšího příhraničního regionu svobodu v jiném smyslu než lidé z vnitrozemí? Například si jí více váží?
Lidé z příhraničí si téma svobody jistě uvědomují více než ostatní. Oni se dívali na druhou stranu, kde viděli lidi, přitom jim v setkání s nimi bránila nepřekonatelná zeď. Proto myslím, že si nyní svobody více váží. Když jsem před rokem 1989 studijně pobýval v Německé demokratické republice, viděl jsem, že tamní lidé sledovali přes satelit západoněmecké televizní kanály, a mohli srovnávat.

Touha po svobodě byla veliká. Je to tak, že když máte hlad, častěji myslíte na jídlo. A když je člověk nesvobodný, častěji myslí na svobodu. V kontextu s výše řečeným mě mrzí, že lidé, kteří se narodili ve svobodném světě, svobodu vnímají jako samozřejmost a nevidí v ní velkou hodnotu. Dnes se dokonce mluví o tom, že lidé už si tak necení svobody, jako spíše přemýšlejí o rovnosti. To se mi krajně nelíbí, neboť se mi vybavuje myšlenka socialistického rovnostářství – člověk závidí sousedovi, že má nové auto.

Na vysokých školách a ve filozofii či politologii se k tématu svobody musíme vrátit jako k veliké hodnotě. Když analyzujeme dokumenty typu deklarace základních lidských práv a svobod, musíme poukazovat na to, že pro svobodu i umíráme – lidé se nechávají věznit, popravovat a také zabíjet v obranné válce. Svoboda má v některých případech vyšší hodnotu než lidský život.

Jaká je předpověď pro Čechy týkající se svobody? Budeme za dalších dvacet let žít ve svobodném státě? A bude stále svoboda jednoho končit tam, kde začíná svoboda druhého, nebo definice tohoto pojmu nabude nového rozměru?
Doufejme, že už se nevrátí žádný totalitní systém, v němž bychom museli zase poslouchat jako hodinky a báli se vyjádřit své mínění. Podle mě budeme i nadále vyzrávat ve svobodě a já jen doufám, že tento proces se nezastaví a úcta ke svobodě se projeví ve všech dimenzích života.

Svobodu snad už nebudou narušovat šéfové nějaké firmy, kteří brutálně poruší práva svého podřízeného, svobodu jednotlivců se snad naučí respektovat i lidé ve veřejné správě. Svoboda bude v České republice dále vyzrávat. Zasloužit se o to ale musí každý z nás.