Zasloužila se o českou píseň. Pamětní deska s tímto nápisem a portrétem Slávky Bulánové u vchodu do Obecního úřadu ve Větřní už dvacet let připomíná zásluhy místní rodačky, jež svou obec prakticky po celé zemi proslavila zvučným sopránem.

O víkendu se právě u této desky sešli pamětníci, členové folklórního souboru Jitřenka i představitelé obce, aby v den jejích nedožitých osmdesátin vzdali hold nadané zpěvačce, jejíž nadějnou pěveckou dráhu předčasně ukončila vážná nemoc.

„Byla to hrozně milá, príma holka. Také dobrosrdečná, zkrátka fajn,“ zavzpomínal na Drahoslavu Bulánovou, jejíž pěvecké nadání mohli kromě posluchačů někdejšího Československého rozhlasu obdivovat i lidé při koncertech po celé zemi, organizátor vzpomínkové akce Zdeněk Hudeček. „Chodila na českokrumlovské gymnázium o třídu výš než já. A protože v její třídě bylo málo děvčat, vždy přišla k nám probrat s mými spolužačkami, co je nového,“ vybavil si Zdeněk Hudeček, jenž nakonec gymnázium nedostudoval, neboť v kvintě přestoupil na papírenskou průmyslovou školu do Hostinného.

O zásluhách Slávky Bulánové pro obec i jejích úspěších na poli hudby podle Zdeňka Hudečka Větřínští vědí. „Tedy alespoň většina. Horší to bude možná s mladší generací, ale vzhledem k tomu, že ta tíhne k jiným hudebním žánrům než my za mlada, je to pochopitelné,“ doplnil Zdeněk Hudeček.
Prostřednictvím Slávčina bratra se s významnou zpěvačkou seznámil Vlastimil Vávra, jenž ve Větřní žil od roku 1945 do roku 1968.

„Jako študáci jsme spolu jezdili vlakem do Krumlova – on ze Strakonic, já z Budějovic. A protože autobus z Krumlova do Větřní jel až pozdě večer, chodili jsme domů pěšky, stejně jako v neděli večer zpátky do Krumlova na vlak. A Slávka svého bratra Tondu občas doprovázela,“ popsal Vlastimil Vávra.
Se Slávkou Bulánovou i dalšími kamarády se pak pravidelně scházel v místní škole. „To bylo na povolení Slávčina otce, pana řídícího Bulána. Ve škole byly stoly na ping–pong, tak jsme si vždy zasportovali. Potom Slávka sedla ke klavíru, a tak se muzicírovalo,“ vykreslil Vlastimil Vávra.

Když přišel rok 1948, začali prý členy činorodé party lákat ke svazákům. „Nechtělo se nám, ale nakonec jsme povolili. Na soutěžích nám však vytýkali, že máme málo budovatelských písní, nelíbilo se ani to, že nenosíme svazácké košile. A tak jsme na protest nacvičili čtyřhlasý husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, který jsme pak vyřvávali při každé příležitosti na různých místech – na náměstí v Krumlově, tady ve Větřní nebo třeba na Kleti,“ vyprávěl Vlastimil Vávra, jenž si vybavil i další chvíle, které se Slávkou prožil:

„Třeba jsme vždy sáňkovali tady po silnici od kostela dolů k papírnám. Bulánovi bydleli v domě, kde je dnes obecní úřad, a tak jsme pak Slávku kolikrát vynesli na saních až před dveře bytu. A když jsme někdy flámovali a doprovodili Slávku domů, pan řídící vstal třeba ve čtyři ráno z postele, uvařil kafe a sedl si ke klavíru. K němu se na citeru přidala paní Bulánová a hrálo se a zpívalo až do rána.“

Právě Vlastimil Vávra při vzpomínkové slavnosti četl z životopisu Slávky Bulánové, který sestavil mladý historik Jan Palkovič z Větřní. „Na jejím životě je zajímavé už to, že zemřela v pouhých 31 letech, tedy v rozpuku svých uměleckých sil, a přesto toho na poli hudby dokázala tolik,“ vyzdvihl Jan Palkovič, jenž životopis Slávky Bulánové sepisoval asi dva měsíce na základě výpovědí pamětníků i informací uchovaných v Českém rozhlasu České Budějovice. „Uvažuji o tom, že bych v budoucnu napsal nějakou publikaci o historii Větřní. Prostor by zde určitě dostal právě i medailonek Slávky Bulánové,“ naznačil budoucí student historie na vysoké škole.

Podle starosty Větřní Antonína Kráka je Slávka Bulánová jistě nejvýznamnější místní rodačkou z kulturního prostředí. Jak podotkl místostarosta obce Pavel Štindl, právě na příkladu rodiny Bulánových se ukazuje, že nositeli kultury na vesnici byly většinou učitelské klany.

„Slávka Bulánová navíc k sobě díky svému talentu přitahovala lidi, kteří měli zájem kulturu v obci rozvíjet. I proto byla v 50. letech ve Větřní tak rozsáhlá kulturní činnost, když tu fungoval folklórní soubor i amatérské divadlo,“ řekl místostarosta.

Slávka Bulánová
(Z životopisu umělkyně, který sestavil Jan Palkovič)

Narodila se 5. června 1931 ve Větřní jako druhorozené dítě Kateřiny a Karla Bulánových. Karel Bulán působil jako řídící učitel v české menšinové škole ve Větřní. Již odmalička se v zázračném dítěti projevovaly umělecké sklony. Slávka nádherně zpívala a učila se hře na klavír. Poklidný život rodiny přerušily politické události roku 1938. Poté, co museli Bulánovi spolu s dalšími sudetskými Čechy opustit svůj domov, našla Slávčina matka pro rodinu náhradní ubytování u příbuzných v Českých Budějovicích. Karel Bulán musel coby státní zaměstnanec setrvat až do poslední chvíle na svém místě. Rodina poté přesídlila do Arnoštovic na Sedlčansku, později do Vrchotových Janovic, kde dva Slávčini bratři zemřeli na záškrt. Předtím, než se v květnu 1945 Bulánovi vrátili do osvobozeného Větřní, pobývali ještě v Bedřichovicích na Voticku. Slávka začala studovat českokrumlovské gymnázium, ve sboru, který vedl její bratr Antonín, se věnovala zpěvu. Nadaná studentka také hrála na varhany při nedělních mších. Po maturitě na gymnáziu chtěla Slávka studovat na JAMU v Brně, ovšem neuspěla. Následující rok byla přijata na AMU do Prahy, studovala však jiný obor, než si přála. Studia tedy proti vůli rodičů ukončila a přijala nabídku amatérského angažmá Československého rozhlasu v Českých Budějovicích. Tady se stala posilou v redakci lidové tvořivosti. Jméno mladé sopranistky se brzy přeneslo i do Prahy nebo Plzně, kde spolupracovala s různými velikány lidové písně, například Jarmilou Šulákovou. V polovině 50. let se provdala za svého kolegu Zdeňka Pražáka, s nímž přivedla na svět dvě děti. Ve věku nedožitých 31 let podlehla Slávka Bulánová 2. května 1962 vážným zdravotním problémům.