Třiatřicet tisíc lidí se během osmi let vystřídalo na stavbě dvou vltavských hrází a vodních elektráren, dnes všeobecně známých jako Lipno jedna a Lipno dvě.

Větší hráz stojí přímo v Lipně nad Vltavou, menší pak ve Vyšším Brodě. Obě dvě spojuje podzemní tunel široký kolem deseti metrů, který vyrovnává stošedesátimetrový výškový rozdíl mezi oběma vodními díly.

Největší zázrak techniky a lidského umu se ale skrývá přímo pod hlavní lipenskou hrází v Lipně nad Vltavou. Ve stejné hloubce, v jaké je po proudu Vyšší Brod, tedy ve sto šedesáti metrech, tu před padesáti lety lidé vykutali půl milionu kubíků skály a vznikla tak umělá jeskyně, do které by se teoreticky měla vejít celá hlavní loď pražské Svatovítské katedrály.

„Původní projekt byl o tom, že by se ve Vyšším Brodu postavila přehrada vysoká 160 metrů a pod ní by byla elektrárna, jenomže v té době ještě nikdo na světě tak vysokou hráz nepostavil a ve Vyšším Brodě není ani místo, kde ji ukotvit,“ okomentoval Vladimír Valík z Informačního centra elektrárny Lipno.

Dávné plány

Území šumavské náhorní roviny nad soutěskou v Lipně se už dávno nabízelo k využití Vltavy pro vodohospodářské účely. Podle některých zdrojů existovaly už na konci devatenáctého století plány spoutat v těchto místech Vltavu dokonce až dvaadvaceti přehradami najednou.

V dávných dobách totiž už jednou uzavírala řeku v jezeře soutěska a když došlo vlivem geologických změn k jejímu prolomení, vyhloubila voda mohutné peřeje v celém údolí v blízkosti dnešní Čertovy stěny. A to není zdaleka konečný výčet všech technických zajímavostí a lidských osudů s těmito stavbami spojenými.

Prohlídka podzemí

Dolů, do srdce elektrárny, je možné sejít po šesti stech sedmdesáti pěti schodech, což vydá na dvě a půl českobudějovické Černé věže. Výtahy tady mají dva, jeden osobní, druhý nákladní, který uveze až desetitunový náklad. Právě díky němu bylo možné kdysi postupně navozit do nitra masivu všechny části generátorů, turbíny a další vybavení.

„Během stavby se zjistilo, že ve skále je obrovský tektonický zlom a tak se musel za pochodu předělávat i projekt,“ doplňuje Vladimír Valík, když vycházíme z výtahu.

Tato informace už skoro zavání esoterikou, protože místa tektonických zlomů bývala po staletí vyhledávána druidy, mágy i lidmi citlivými na zemské energie k zakládání různých svatyní.

Na takovém zlomu stojí například i pověstný hrad Houska se svojí tajemnou kaplí. Jsou lidé, jímž dělají podobná místa velmi dobře a jsou i tací, kteří se jim raději vyhýbají. A jaké je to tady, na Lipně, vlastně také v chrámu, chrámu techniky?

„Několikrát už se stalo, že někteří lidé, kterým byl vstup do podzemní elektrárny povolen, ani nevystoupili z výtahu,“ doplnil Valík s tím, že do nitra zařízení není možné se jen tak dostat.

Veškeré návštěvy se odbavují na povrchu, v návštěvnickém centru. Ročně sem na takovou exkurzi přijede osm tisíc lidí. Kdyby všichni mohli do podzemí, nedělali by energetici nic jiného, než prováděli výpravy, a to prostě není reálné.

Roky budování

Stavba obou přehrad a elektrárny trvala osm let. Stála 900 milionů korun, což je dnes obrovská suma, natož v rozmezí let 1951 až 1958. O to zajímavěji zní věta, že celá stavba se dokázala produkcí elektřiny sama zaplatit za osm let!

„Za dobu své existence, která se datuje od najetí první turbíny v roce 1959, vyrobila elektrárna celkem 7 538 gigawatthodin, což znamená, že by byla schopna po čtvrt století výhradně zásobovat elektřinou celou jihočeskou metropoli České Budějovice,“ upřesňuje Ladislav Kříž, mluvčí Skupiny ČEZ.

„Výše výroby však není to hlavní, elektrárna se především podílí na regulaci sítě, protože elektřinu nejde skladovat a musí se v každý okamžik vyrábět tolik elektřiny, kolik se spotřebuje. A to je hlavní úkol Lipna - rychle začít dodávat elektřinu, pokud je třeba a nebo naopak. Takto každé soustrojí za rok najede přibližně 600krát,“ doplňuje mluvčí.

Díky své konstrukci může začít dávat elektrárna Lipno I. během dvou minut od svého spuštění plný výkon 120 megawatt elektrické energie. To by mělo teoreticky vystačit třeba na pokrytí aktuální spotřeby elektřiny nejméně poloviny Českého Krumlova.

Všechny technologické pochody v obou elektrárnách jsou plně automatizovány. Zařízení je dálkově řízené z dispečinku ČEZ Vodní elektrárny ve Štěchovicích. Nepřetržitý provoz tady kontroluje pouze jeden směnový pracovník.

Na stavbě jsem bral větší výplatu než můj táta v úřadu

František Sípal žije ve Vyšším Brodě prakticky celý život. Kromě jiného patří i k posledním vorařům, kteří ještě žijí a je jedním z posledních lidí, kteří ještě vor dokážou svázat dohromady. Do jeho života vstoupila Vltava několikrát, a to zásadně. Kromě vorařiny pracoval i na Povodí a byl také jedním z mnoha tisíců lidí, kteří stavěli obě dvě přehrady.

Na stavbu lipenské přehrady, přesněji řečeno, na ražbu tunelu spojujícího Vyšší Brod a Lipno, nastoupil jako patnáctiletý kluk hned po škole. První dojmy a vzpomínky?

„Hlavně v tunelu nebylo vidět,“ vzpomíná Sípal, „asi po pěti metrech visely lampy, každá s tisícovkou žárovkou, ale z jedné na druhou byla vidět jenom ta rozžhavená vlákna. Nic víc. Tolik tam bylo prachu, i když se to pořád odvětrávalo a odsávalo.“

Prach se vířil z odstřelů, navíc dopravu v tunelu obstarávala úzkokolejná železnice s elektrodieselovým pohonem, projížděla tudy i nákladní auta, která vyvážela vystřílenou suť.

Na kraji Vyššího Brodu stávala drtírna kamene, ta pak štěrk a menší kvádry vracela zpět na další použití při betonování nitra elektrárny a navyšování lipenských hrází.

Žádné respirátory nebo roušky raziči tehdy nepoužívali. „Hodně jich tam odešlo na nemoci nebo narušení plic od prachu a nebo na zranění. Stačila chvilička nepozornosti,“ dodává Sípal.

Při pěších přesunech v tunelu chodívali s tyčemi, jimiž před takřka každým krokem zkoumali strop chodby. Z něj se totiž dost často uvolňovaly těžbou narušené kvádry. A to i dost velké. Pro mnoho lidí na stavbě stálo ale riziko za to.

„Můj táta tady sloužil na poštovním úřadě a brával dvanáct stovek výplaty. Já tehdy dostával osmnáct set a to zdaleka nebyl nejvyšší plat. Takoví minéři a střelmistři si prý vydělali i pět tisíc měsíčně,“ řekl František Sípal.

Takové peníze (i když po takzvané měně) bývaly v padesátých letech opravdu unikátní. Však byla také stavba hrází a elektrárny jasnou ekonomickou a hlavně politickou prioritou tehdejší Československé republiky.

„To víte, že jsme si taky zablbli, vždyť jsme byli přece jen kluci. Jednou jsme nahoře v tunelu vzali plaťák, takový vozík, který měl jen podlahu. Naskákali jsme na něj a těch pět set metrů z kopce jsme to hnali dolů.

Jenomže v noci přestala jít elektřina a tím i čerpadla, co z tunelu odsávala vodu. A my jsme v plné rychlosti vletěli do obrovské kaluže vody asi metr hluboké,“ přidal s úsměvem František Sípal.