Už při příjezdu do samotné obce bylo jasné, čím ten den Lipno nad Vltavou maximálně žije. Kolem sjezdovky plno lidí, automobilů, do toho policisté… Jiná situace nebyla ani o kus dál, blíže k centru obce. Auta byla zaparkovaná všude možně, leckdo bloudil a nemohl najít ani jediné volné místečko. Předzahrádky praskaly ve švech a početné skupinky lidí chvátaly směrem k trati. Závod měl vypuknout každou chvíli, nemělo cenu meškat.

Rozbíhám se do kopce, kde následuji partu mladých nadšenců, kteří vzrušeně oddychují. Míjí mě auto, jehož řidič nejspíš nehodlá respektovat, že se nahoře zaparkovat nedá. Možná to neví, těžko říct. Za chvíli už jede zpátky proti mně. Blížíme se do zóny, kam už je zakázáno vstoupit.

„Musíte přes louku na druhou stranu, sem se nesmí," říká jeden z pořadatelů. Cyklista, který jede vedle mě, vypadá, že nerozumí. Nadzvedává pásku a přistupuje přímo až k pořadatelům. Ti ho důrazně vyvádějí pryč. „No dobrá, tak já to vezmu přes tu trávu," kroutí hlavou. Evidentně se mu nelíbí fakt, že na komunikaci nemůže i přes to, že závod ještě nezačal.

Na louce mě překvapuje, jak veliký prostor od silnice je uzavřený. Sem přece nemůže nic dolétnout, říkám si a jdu směrem k lesíku. Tam už stojí skupinka prvních diváků. Někteří nervózně přešlapují, žmoulají program rallye a jsou evidentně nedočkaví. Tohle místo se mi ale moc nelíbí, tak rychle přebíhám silničku na druhou stranu. Jasně, závod má začít až za pár minut, ale pocit to stejně není nejlepší.

Připojuji se k početnější skupince diváků, mezi nimiž nechybí i řada fotografů. Ti seřizují svoji techniku a pečlivě si vybírají nejvhodnější pozici. Žádné ponechání náhodě, maximální připravenost.

Jenomže auta nikde a čas se začíná poměrně vléct. Přichází stále více lidí. Bez okolků přecházejí komunikaci. Pořadatelka je upozorňuje, že za chvíli všechno vypukne.

„Stihl jsem několik rychlostních zkoušek, hrozně to uteklo. Nechce se mi věřit, že je rallye takřka u konce," říká Martin Jaroušek, který se na závod přijel podívat s partou kamarádů z Plzně. „Na Český Krumlov jsem vyrazil poprvé a jsem z toho nadšený. Hlavně tady na Lipně je fakt krásně. Byl jsem překvapený, jak moderně to tady vypadá."
Z dálky se ozývá ostrá siréna. Brzy už projíždí první auto. Za chvíli ho následuje další, přičemž někteří lidé zběsile fotí. Jsem na rozpacích. Tohle už je samotný závod? Na rallye jsem nikdy nebyl, takže vlastně vůbec netuším, jak to celé probíhá. Přijíždí další hlučící auto a mé podezření narůstá. Raději také fotím. Jen je mi divné, že do šílené rychlosti, kterou jsem si představoval, že tudy budou řidiči praskat, to má sakra daleko. Takhle bych tu jezdil já sám! Žádné vzrušení. Co na tom všichni vidí?

Ovšem brzy se už ozývá rachot, který dává jasně najevo, že jsem se mýlil. Z lesa se řítí první regulérní závodník a zatáčku řeže ostošest. Vau, tohle už je jiná! „Ty jo, ten je ale rychlý," zírá děcko vedle mě. Souhlasím, málem mě to odfouklo.

Pozice, kde stojím se mi ale příliš nelíbí. Není zde tolik vidět. Přebíhám pod stromy k tlupě fotografů. „Mami, tamhle je pán, který hrál v tom filmu Soumrak mrtvých," říká malá holčička své mamince. V první chvíli jsem překvapen, že takhle malé dítě vůbec zná tuto britskou hororovou komedii, hned záhy větřím, jestli na tom opravdu není něco pravdy. A skutečně! Vedle mě stojí Nick Frost, známý herec. Po bližším prozkoumání ale přichází zklamání, Nick to není, žádná bomba se nekoná. Dotyčný je mu ale vážně proklatě podobný.

Je celkem klid, už nějakou minutu žádné auto neprojelo. Jeden z fotografů se vydává zlikvidovat kousek keře, který mu překáží ve výhledu. Chvíli se zelení zápolí, ale nakonec to vzdává. Lidé si krátí pauzu různě. Jeden z diváků třeba fotí mravence. „Pořádný mravenec, co? Fakt hustej. Doufám, že jsi ho pěkně zachytil," popichují ho kamarádi.
Na keřík se vydává další fotograf. Těžko říct, co jim na něm tak vadí. Také zápolí, snaží se ho vyrvat, ale bohužel. Příroda se umí bránit.

Využívám klidu a přebíhám přes silnici. Opět mě jímá ten nepříjemný pocit. Jako když člověk přechází přes koleje, po kterých by se mohlo vyřítit pendolino. Ale je to dobré, jsem na druhé straně. Odtud je výhled daleko lepší a hlavně akčnější. Řítí se auto. „Ty jo, ten do té zatáčky vlétnul," odfrkuje si vedle mě jedna žena. Jdu se podívat dál k zakázané zóně a už je mi jasné, proč si pořadatelé nechali od komunikace takový odstup. Každé auto totiž vypadá, že pojede rovně, přímo do louky. A kdyby k tomu došlo, nic příjemného by to tedy nebylo.

Chvíli sleduji závod, fotím, ale čas je neúprosný. Pomalu opouštím závodiště. Moje první rallye je za mnou. Celkem už chápu všechny ty fanoušky kolem mě, co jsou schopní jet kvůli rallye třeba až do Finska. Něco do sebe to určitě má!