Obě mají jasný cíl: dostat se na Olympijské hry v Tokiu v roce 2020. Nikol je v současnosti studentkou českokrumlovského gymnázia.

Jak jste se k jachtingu vlastně dostala?
U nás v Lipně nad Vltavou. Když mi bylo devět let, vznikl tam úplně nový klub a starosta Zdeněk Zídek do něho začal shánět děti, Takže jsem se přihlásila na základě náboru ve škole. Začala jsem do klubu chodit a pak mi rodiče koupili moji vlastní loď. A od té doby pořád jezdím.

Co to je vlastně za loď?
Loď, na které jsem začala, byla Optimist, která je jenom do 15 let. To byla juniorská loď. Teď začínám jezdit na olympijské lodi 49er FX. To je vlastně skiff a je jenom pro holky. Je to dvouposádková loď, hrazdová. To znamená, že obě máme na sobě speciální postroj s háčkem na břiše, zaklesneme se do drátku, který vede ze stěžně a „stojovisíme" na boku lodi. Vypadá to, jako když ležíme a letíme nad hladinou.

V čem se holčičí loď liší od pánské?
Ta pánská je větší a má větší plachty. Jinak je úplně stejná, stejný trup lodi, jenom stěžeň a plachty jsou větší a těžší.

Loď má čistě jenom plachtu, nebo také nějaký motor?

Ne, má jenom plachty.

Tak to musíte znát všechno možné o vodách, o větru a tak dále.
No, ano, je to docela věda. Člověk se u tohoto sportu nenudí. Potřebuje fyzickou přípravu, psychickou a také něco vědět o revíru, kde se zrovna závodí. O proudech, jak se bude stáčet vítr podle mraků a tak.

A to si pamatujete i během závodu?
To se musíme naučit, zapamatovat, je to taková předzávodní rutina.

Mořskou nemocí netrpíte?
Ne, tu naštěstí nemám.

Můžete víc přiblížit, co všechno například potřebujete vědět o větru?
Když jachtaři vyjíždějí na vodu, sleduje se, odkud se to stáčí. Třeba, že každé dvě minuty chodí změna zprava. S tím se pak při rozjížďce musí počítat. Také s tím, že když přijde bouřka, tak se vítr rovněž nějak změní.

A co voda – tam zase plavbu jistě ovlivňují proudy?
Vždy před rozjížďkou se měří proud. To se dělá tak, že flaška naplněná vodou se hodí do vody k nějaké připevněné značce a za minutu se změří jakou trasu od té značky uplula. Tím se zjistí rychlost proudu za jednu minutu. Člověk musí uvažovat, odkud jde proud, jestli z boku, nebo s větrem, nebo proti větru…

Co tedy vlastně člověk musí umět a znát, aby mohl řídit takovouhle loď?
Rozhodně se musí začít na dětské lodi, nebo na lodi jednodušší. Ta dětská loď má totiž jenom jednu plachtu, zatímco olympijská už má plachty tři. Každá plachta se musí jinak nastavit podle podmínek. Jinak ji naštelovat do silného nebo slabého větru. Pořád se s nimi musí něco dělat.

Jak loď řídíte? Tím, jak se vykláníte?
Ne, řídí se kormidlem. Tím, že se vykláníme, zabraňujeme tomu, aby se loď hodně naklonila a převrátila se. Loď je hodně vratká. Když je rovně, jede nejrychleji. Čili já teď musím přibrat pět kilo, abychom měli optimální váhu.

A když jste přicvaklé na tom háčku, dá se z něho v případě potřeby rychle vycvaknout, když třeba hrozí převrhnutí?
No, to je právě docela nebezpečné. Ten háček máme na břiše a když visíte úplně nejvíc nakloněná nad hladinou a najednou se ta loď cvakne, tak se člověk nevyhákuje. Spadne pak buď na ty plachty, nebo má štěstí, že se z toho vyhákne a spadne do vody.

Nemají o vás rodiče strach?
Možná trošku (smích).

U vás v rodině se nikdo jachtingu nevěnoval?
Ne, vůbec ne, taťka se začal jachtingu věnovat až se mnou, protože mě trénoval. Je dobrý fyzik, takže tomu porozuměl a doučoval mě.

Pořídit si takovou loď nebude jen tak, určitě není levná?
Ano. My jsme si teď pro začátek koupily starší loď. Počítáme s tím, že za dva roky budeme muset mít novou loď, abychom se mohly nominovat na olympiádu. Ta stará loď stála asi 350 000 korun. To už je ale fakt stará loď. Nová stojí tak 18 000 eur. K tomu musí být dva sety plachet na sezonu, to znamená šest plachet a jedna plachta stojí tisíc liber. Je to hodně finančně náročné.

Finance si sháníte samy?
Samy. No, jde to špatně.
Proto jsme vstoupily do projektu www.sportstarter.cz. To je úplně nový projekt, jehož prostřednictvím se snaží sportovci získat nějaké finance od dárců, testujeme jak funguje. Zatím jsme vybraly 20 000 korun z celkových 90000 korun.

Jakého svého úspěchu si nejvíc považujete?
Ten největší a nejbližší bylo 3. místo na mistrovství světa. A 1.místo na mistrovství Evropy v dívčí kategorii a 3. místo na mistrovství Evropy v celkovém pořadí.

Trénujete na Lipně?
Ze začátku jsem trénovala na Lipně, když jsem jezdila na té úplně nejmenší lodi. Ale teď trénuji už spíš v zahraničí na moři. Letos se chystáme na trénink do Portugalska.

Dostala jste se někdy při závodě nebo tréninku do nebezpečných situací, kdy šlo opravdu do tuhého?
Jednou jsem jela na jezeře v Německu, nevšimla jsem si bojek, a najednou jsem se ocitla na skále. A rozbila jsem si spodní část lodě. To mě mrzelo. Nebo nás jednou v Rakousku na Wolfgangsee zastihla náhlá bouřka. Během deseti minut se všechny lodě pocvakaly a nebylo vidět na deset metrů. Byla to úplně taková bílá smršť. Tehdy jsem se docela bála. Naštěstí to za chvilku odešlo. My se také cvakly a byly ve vodě, nejbezpečnější totiž je se převrátit, protože se nepoškodí plachty a loď je stabilní. Nepotopí se, jelikož má vzduchové komory. My na sobě pochopitelně máme neopreny, ve kterých je teplo. Plavací vesta je povinná.

Už jste někdy potkaly žraloka?
Ne, to ještě ne. Ale delfíny ano. To bylo v Řecku na tréninku. Bylo to moc hezké, doprovázeli nás tři delfíni.

Teď jste si našla kamarádku – partnerku do týmu…
Ano, Johanku Kořanovou, jezdíme spolu od loňského roku. Je těžké se dohromady sladit, ale daří se nám to. Obě dvě víme, co chceme, rovnou míříme na olympiádu, což je náš sen. Doufám, že je šance se tam dostat. Musíme sehnat dostatek financí, abychom se na to mohly kvalitně připravit.