Jeho vášeň došla tak daleko, že dnes pracuje jako ředitel hornoplánského kulturního a informačního centra. Kultura ale zasahuje i do jeho volna, kdy například pořádně roztáčí svůj saxofón v kapelách Black Bottom a Ara Band.

Co jsi vystudoval za školu? Jak vzpomínáš na svá školní léta?
Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu strojní v Českých Budějovicích. Ale ihned po prvním ročníku mi bylo jasné, že jsem někde mimo můj zájem. Nicméně jsem studium na této škole zdárně ukončil maturitou. Již v té době jsem byl aktivním hudebníkem v dechovce pana učitele Staňka a taky jsem hrál bigbeat s bratrovou kapelou Torzo po tanečních zábavách. A to byl ten správný „odvaz“ - to mě bavilo.

Na školní léta nemůžu zapomenout. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval, ale nebyly žádné starosti. Jako študáci jsme se soustředili akorát na to, jak si udělat dobře. „Pásli“ jsme po dobrých kapelách, sháněli jsme ze západu časopisy o muzice, po nocích jsme poslouchali rádio Luxemburg a ze všeho jsme měli srandu.

Po škole jsi nastoupil na jaké pracovní místo?
Po škole jsem nastoupil do podniku Lira v Horní Plané. Pracoval jsem jako mistr v provozu a uděloval práci většinou maminkám svých spolužáků. Měl jsem 28 žen na starosti. Byl jsem tam až do revoluce. Potom jsem začal podnikat.

K ředitelování KICu jsi se dostal jak?
Do KICu jsem se dostal na základě výběrového řízení, které jsem vyhrál. Určitě také vzhledem k mému 1jedenáctiletému působení v Městském divadle v Českém Krumlově. Zde jsem působil jako programový pracovník (hudebních programů ) a produkční.

Byla to zajímavá a pořád jiná práce, která mě dost vycvičila. Vedle hudební dramaturgie, jsme tvořili také Slavnosti pětilisté růže, a později jsme společně s Destiančním managementem vytvořili také Václavské, Adventní , Májové a jiné oslavy.

Co všechno vlastně práce ředitele KICu obnáší?
Práce v KICu je opravdu šitá na míru improvizátora. Vedle toho, že vlastně vytvářím kulturní program, tisknu si lístky, objednávám soubory, zvučím, osvětluji, jsem pořadatelem a lepičem plakátů, tak mám také na starosti knihovnu, infocentrum, letní kino, pronájem prostor v KIC, propagaci města navenek (média), aktualizaci turistických webových stránek a něco jako „Destinační management“. Přesto mě moje práce baví a považuji ji za základ mého bytí.

Měl jsi vždycky blízko ke kultuře?
Miluji hudbu.Ta správná mě dokáže vytáhnout do nebeských výšin a nebo také zmelancholizovat. Ke kultuře mám blízko už od žákovských let, jakožto klarinetista tehdejší lidušky. Později jsem byl hudebník několika kapel. A od sametové revoluce jsem provozoval kavárnu s klubovými programy. No a potom jsem se nechal ovlivnit divadlem, moc mi to dalo.

Máš nějaké priority kolem kultury na Hornoplánsku?
Letošní prioritou pro mě je šetřit. Takže chci program sestavit zejména z těles z regionu a trochu jej „opepřit“ nějakými zajímavostmi „oddál“. Ale i přitom šetření chci uchránit letní kino. Ono už začíná být raritou. Z původních sedmi tisíc v republice zůstalo asi jen 500 posledních. Akcí číslo jedna v Horní Plané je Markétská pouť. Láká už tisíce návštěvníků a je přitom příjemně venkovská a domácí.

Na jakou tradici v Horní Plané jsi nejvíce pyšný?
V současné době máme v KICu výstavu fotografií pana Štětiny. Byl to známý fotograf, který v Horní Plané působil mnoho let. Z jeho fotek je zřejmé, že Senior klub má v Horní Plané již třicetiletou tradici. Našel jsem tam fotky své babičky z roku 1981, jak se baví na setkání se seniory. A když nějaký pořad trvá takhle dlouho, tak je to přece „evergreen“.

Ve městě už vystupovala řada umělců. Můžeš zavzpomínat, co mělo největší úspěch? A naopak, kdo tě zklamal…
Jsem opravdu rád, že jsme tu měli Janu Koubkovou, Vockap, Radka Krampla a Rhytm Fantasy, Vladimíra Mertu, Slávka Hanzlíka a nejvíc si považuji Stana Volarze a Stan The Mann Bohemian Blues Band. Z toho, jak říká jeden kamarád, se „opravdu vyválíš“. Nejvíc mě zklamala jedna mladá českokrumlovská kapela, která přijela pozdě na své hraní, o hodinu později si stoupla na podium a dělala jako, že jí lidi mají „padat k nohám“.

Chodí lidé v Horní Plané za kulturou?
Plaňáci za kulturou chodí a někteří ji sami vytvářejí. Máme tady šikovný sbor Musica Viva čítající 30 zpěváků, tři rockové kapely a dvě dechovčičky, výtvarníka, fotografy, divadelníky. Nejlepší je, že hnutím party lidí se vytvořila tradice Živého Betlému, masopustu, lidového jarmarku a dalších zajímavých akcí. Má na tom svůj velký podíl Lenka Hůlková a další nadšenci. Ovšem je třeba říct, že je tu většinová skupina lidí, které jsem ještě neviděl v sále. Třeba je baví něco jiného!

Koncerty v KICu i sám zvučíš. Máš blízko ke zvukařině?
Zvučím jen jednodušší věci, protože se snažím šetřit peníze. Ty potom můžu použít na něco jiného. A nebo zvučím kapely, které jsou tvořeny z kamarádů a příjemných lidí. Zvukařina je pro mě zatím neprobádaná.

Rozjeli jste také novou tradici – festival v letňáku. Bude letos opět?
Fest na Letňáku je příjemná záležitost. Pořádali jsme jej třikrát. Poprvé přišlo 200 lidí, potom 300 lidí a potřetí 400 lidí. Pěkné je na tom to, že kapely hrají zdarma a vše je v takové pohodě. Tato akce je dítě místní kapely Harvester. Letos bude zase, finance jej neovlivňují.

Máš nějaké jiné koníčky, kromě kultury? Máš chuť se do něčeho pouštět, když přijdeš po práci domů?
Koníčky mám. Jsem členem kapely Black Bottom už asi 13 let a také členem kapely Ara Band. V obou hraji na saxofon. Další zábavou je pro mě posilovna a nohejbal. Přes léto hodně plavu v jezeře. Stalo se, že jsem přes jedno léto zvládl naplavat 72 kilometrů. Je to relax, při kterém si uspořádávám myšlenky v hlavě.

Můžeš zavzpomínat na kapely, ve kterých jsi hrál?
Začínal jsem v dechovce pana Staňka. V patnácti jsem založil kapelu ZIPP s Jackem Banditou, Petrem Rajchertem (ex–Chinaski) a Tomasem (Zoe). Poté jsem dostal „lano“ od bratra Miloše a několik let hrál po zábavách s Torzem. To byla doba, kdy se opravdu na rock chodilo. Do Chvalšin dokázalo přijít 800 lidí. Byli jsme na okrese slavní, když jsme někde hráli, tak se tam prostě šlo.

Po vojně jsme založili ZOE a chtěli hrát jen koncerty. Byla to už kvalitativně jiná kapela (nová vlna). Vstoupila nám do toho revoluce. Všichni jsme podnikali a měli málo času. Já jsem si chtěl „zahrát“ víc, a tak jsme s Ottou Votýpkou, Karlem Dvořákem a Martinem Laštovkou založili swingový Black Bottom. Kupodivu jsme vystupovali sedmdesátkrát do roka.

Takže Black Bottom mi zůstal a teď už rok hraji s Ara Bandem blues a rock. Miluji to! Je to odreagování od mojí práce, od starostí.

V minulém roce proběhla ve Větřní vzpomínková akce, na které jsi hrál s kapelou ZOE. Jak na celý festiválek vzpomínáš?
Festival ve Větřní se mi moc líbil. Setkali jsme se tam muzikanti a kapely, které hrály opravdu před revolucí. Bylo to lehce nostalgické. Měl jsem radost, že přišlo přes 200 lidí. To je dneska frmol!

Jsi hornoplánský rodák. Jaký je život u lipenského jezera? Cítíš se jako patriot?
Jsem patriot. Bydlím v Horní Plané už bezmála 42 let, narodila se zde máma, babička, prababička a nevím kolik generaci před nimi. Mám za to, že bychom se dostali s rodokmenem někam k husitům. Ti ale vypálili kostely a matriky se nedochovaly.

Život na Šumavě je v létě zábavný a v zimě tvrdý. Lidé jsou ošlehaní od větru a vytvrzení zimou. Na jaře roztajou se sněhem. Stojí za to tady žít, ale občas je třeba jet se někam ohřát do tepla.