Spojuje je láska k zimním sportům a časům první republiky. Tím však harmonické vztahy mezi nimi končí. Členové recesistického hornoplánského Ski Klubu 1930 jsou totiž rozděleni na dvě družstva – Šípy a Labutě, v nichž každoročně na sklonku zimy prověřují svou zdatnost v mnoha disciplínách, z nichž nejvýznamnějšími jsou sjezd a skok.

„Název Labutě je odvozen od lyží labutěk, které mají zahnuté špičky. Šípy jsou zase podle rovných, nízkých lyží, které letí jako šíp,“ vysvětlil Jiří Hůlka, starosta Horní Plané a jeden z těch, kteří tradici recesistického historického lyžařského závodu udržují ve městě už od jeho začátků, tedy zhruba deset let.

Na nápad uspořádat klání, jehož cílem mělo být kromě zábavy i rozloučení se zimou a uctění „zlatých“ třicátých let, přišel pracovník horské služby Jiří Oupický.

„Ten už s námi ale nezávodí,“ podotkl Jiří Hůlka. A proč třicátá léta? „Protože v tom čase bylo v Československu nejlíp. Lidi byli slušní a soutěžilo se hlavně srdcem. Čas se neměřil na setiny sekundy, ale na hodiny,“ usmíval se Jiří Hůlka.

Se stanovením termínu letošního ročníku historického lyžování Hornoplánští poněkud zaváhali. „Zima byla vydatná, a tak jsem si pořád říkali, že je ještě čas. Ten rychlý nástup jara nás překvapil,“ připustil Jiří Hůlka.

Na Střelnici kousek od kostela na Dobré Vodě, kde se závod konal, však ve stínu lesa ještě trochu sněhu zbylo, i díky aprílovému počasí posledních dnů.

„Ve městě jsme ale všem řekli, že jsme si sem nechali z Dachsteinu přivézt tři tatry sněhu. No co, když ho můžou vozit do Prahy na Hrad, proč ne do Horní Plané,“ podotkl starosta.

Hornoplánští lyžníci se však obešli i bez pomoci ze zahraničí. Na té troše sněhu se vyřádili dosyta. „Jede to?“ vyzvídali na prvním jezdci ostatní soutěžící.

„Jako bejk, ještě jsem musel dole brzdit,“ zněla odpověď. „Zvítězí ten, kdo dojede nejdál. A na nedostatek sněhu se nevymlouvejte, tráva postříkaná močůvkou se vyrovná firnu – v obou případech se člověk bojí spadnout. Od firnu se odře a močůvka zas nejde dolů,“ hlásil na svahu Jiří Hůlka.

„Jelo se nádherně, mám úplně ošlehanou tvář,“ zhodnotil svůj soutěžní výkon závodník Michal Čerkl. „Lyže mám od vnuka místního truhláře pana Brejchy, který je vyráběl,“ ukazoval na své ski.

„Slečno, co to máte v ruce?“ otázal se vzápětí Michal Čerkl, když spatřil svou soupeřku Janu Vopátkovou, jak si jej fotí mobilem. „To je taková kouzelná skříňka, do ní se toho vejde,“ odvětila závodnice, jíž 30. léta minulého století doslova učarovala.

„Je to úplně fascinující doba – swing, kloboučky se závojíčky, kabelky s korálky a k tomu viržínko,“ nechala se na chvíli unést. „Oblečení mám z krejčovství František Novák, kde je ušili v roce 1927. Na lyžích jezdil do školy můj tatínek,“ smála se Jana Vopátková.

Ještě více legrace si soutěžící užili při skoku. „Skokánek máme dobrej, ale dopad bude do bahna,“ zhodnotil situace Jiří Hůlka. „Aspoň se nebudeme hádat, kdo skočil nejdále. V bahně bude usvědčující otisk,“ bryskně zareagoval Michal Čerkl.

„To chce skočit a v letu udělat kristiánku doleva, abyste skončili ve sněhu,“ poradil Jiří Hůlka. „A měli jsme starostu…“ zaznělo z úst přihlížejících, když se Jiří Hůlka chystal svou teorii prověřit v praxi.

O vítězích nakonec docela jasno nebylo. Nikomu to však nevadilo, nadšenci ze Ski Klubu 1930 se sešli hlavně kvůli dobré zábavě. A té si při závodech i následném posezení u ohně užili dostatek.

„Historické lyžování bereme jako nejpříjemnější způsob, jak se rozloučit se zimou. Ale pozor, zimu nevyháníme, nýbrž ji vyprovázíme. Pro zdejší kraj je totiž doslova požehnáním,“ dodal Jiří Hůlka.