Divadelní představení mi k svátku ještě nikdy nikdo nesehrál. Až ve středu. Děti z Mateřské školy ve Velešíně, kde jsem strávil šedesát minut mezi devátou a desátou hodinou, se však v herce neproměnily na mojí počest, nýbrž proto, aby si připomněly legendu o svatém Martinovi.

9.00

Dopoledne věnované svátku Martina začíná rozcvičkou. Podkovy pověstného Martinova koně, které si děti samy vyrobily z drátků, si vleže dávají na břicho, potom se pro ně vsedě natahují k nohám a nakonec zkouší, zda se s nimi trefí na hlavu.

„Víte, z čeho jsou podkovy vyrobené?“ zkouší předškoláky ve Zvonečkové třídě učitelka Eva Rytychová. „Ze dřeva. Néé, ze železa,“ překřikují se děti.

9.20

„Kdy už ten Martin přijede?“ dožaduje se oslavence malá Anitka. „To uvidíme, musíme ho zavolat,“ pohotově odpovídá učitelka Eva.

Třídou se náhle rozezní dětský zpěv. „Já kráčím se svou lucernou a Martin stojí před branou,“ zpívají děti, zatímco pochodují ve špalíru za Evou Rytychovou, jež v ruce nese lampion se symbolem sv. Martina na koni.

„Jé, ty máš ale hezký náušnice,“ přehluší náhle zvuk klavíru Anitka, jejíž ruka směřuje k uším paní učitelky.

9.35

Třída mateřinky se náhle promění v les. Za stromy z papíru se schovávají děti s maskami veverek, srnek i dalších zvířat. Do lesa vjede Jaroušek (pro tento den Martin), jenž v jedné ruce třímá meč a ve druhé dřevěnou hlavu koně.

„Ty máš asi hlad,“ usoudí při pohledu na veverku a obdaruje ji oříškem. Poté, co hrdina podaruje všechna zvířata v lese, přijede k městské bráně, kde spatří žebráka třesoucího se zimou.

Dřevěným mečem pak Martin rozetne svůj červený plášť (aby to šlo dětem snáze, jsou jeho dvě části k sobě přichyceny jen patenty) a nuzáka do něj zahalí.

Martin však přijíždí do města pozdě, kromě žen a dětí už v něm nikdo není. Rozhodne se tedy pomoci alespoň jim, za což ho pak měšťané oslavují. „A jak Martin pomáhal?“ vznese další otázku učitelka Eva. „Dával lidem najíst,“ zní sborová odpověď.

9.50

„Navečer v očích jim zabliká, přestanou tiše dřímat. Čím víc v nich kvílí a naříká, tím míň je v pokoji zima. Co je to?“ zkouší postřeh i fantazii dětí Eva Rytychová. „Kotelna, kamna, kotel,“ vykřikují děti. „Správně,“ pochválila je učitelka.

Jejich odpověď ocenila i proto, že většina dětí prý žije v paneláku, a tak opravdová kamna možná ani nikdy neviděla. Tím však předškoláky rozlítila. „Já jsem viděla opravdickej kotel,“ protestovala jedna z velešínských předškolaček. „Já taky, a jednou v něm bylo i strašidlo,“ nenechala se zahanbit další.

Pověstí o svatém Martinovi a podzimními hádankami však ve velešínské mateřince oslavy legendárního válečníka, jehož jméno má co dočinění s římským bohem války Martem, neskončily.

„Každoročně pečeme také martinské rohlíky ve tvaru podkovy, na něž si děti samy zadělají těsto. Pak se je snažím naučit, aby se o tyto rohlíky rozdělily se svými spolužáky a třeba i rodiči, podobně jako se Martin rozdělil o svůj plášť s žebrákem,“ vysvětluje Eva Rytychová.

A proč Velešínské tolik zaujal právě Martin? „Tento svátek chápu jako přechod mezi podzimem a zimou. Navíc mi jde o to, aby se děti naučily vnímat tradice a legendy,“ říká Eva Rytychová.

A jak je ve svém snažení úspěšná? „Martin je voják, pomáhal lidem a zvířátkům. Kdy žil, sice nevíme, ale určitě dávno. Má bílýho koně, vojenskou čepici a uměl se rozdělit,“ mají jasno předškoláci Terezka, Jaroušek, Kubík a Petruška.

A já mám díky nim o svém jmenovci jasno také.