Kdo z motoristů se dostal do spárů falešného policisty, jen tak snadno mu to neprošlo. Ale posádky aut to většinou braly s humorem a někteří, jako například jedna rodina Pražanů, se požadavkům masopustních maškar s radostí podvolila a hleděla si to užít. Šofér se bez váhání zúčastnil discipliny skokan roku, do které ho natlačily zdatné olympioničky Andrea Kukačková, Dagmar Lorencová a Gábina Kvasničková. Roztočily švihadlo a šofér skákal, jak atletky pískaly. Do masopustní olympiády vyrazily s olympijskou pochodní – párkrát zhasla, ale to byl detail – českou vlajkou a transparentem: Olympionici jsou tady, ukážou vám svoje vnady. „Olympiáda probíhá celý den. Discipliny jsou skokan roku, rychloběžka, hod kladivem a různé další. Borci dostávají bramborové, stříbrné či zlaté medaile – no, zlatou dostal jenom starosta. A také diplomy. Mají velkou radost a my taky,“ svěřily se olympioničky. Proč se rozhodly pro masopustní olympiádu, neobjasnily. „To nesmíte vědět. U teplákových souprav…,“ zamumlaly tajuplně. Kupodivu na olympiádu nijak netrénovaly. „My nemusíme trénovat, my to máme v genech,“ podotkla Gábina Kvasničková.

Dlouhý masopustní průvod skýtal atraktivní podívanou. Od modrých šmoulů přes Žida, popy, smrtku, děsivou Němou tvář, školačky po rychtáře s doprovodem. Nechyběla Cimrmanova výprava na severní pól, kterou kromě lyží a saní doprovázel malý hnědý psík. „To je teda polární pes. Třese se strachy i zimou. Dobrý by byl možná tak na ledviňák,“ zasmál se jeden z diváků. Tichounce přišuměla Polární záře. „Já výpravu provázím,“ sdělila Jitka Slonková. Byla to hodná Polární záře. Na dotaz, jak se polární záři září nad Horní Planou, odvětila: „Všem lidem prozářím duši.“ A chtěla by si na něco nebo na někoho zvlášť posvítit? „Ráda na hezké dobré lidi kolem nás, a na ty ostatní si posvítit nemusím, ti jsou všude.“

Spolu s polární září na maškary zářilo i slunce, kvůli čemuž brmlali medvědi. A to hned dva hnědí, jeden bílý. „Jak je v medvědí kůži? Horko,“ lakonicky pravil nejvyšší huňáč Jirka. „Dneska je opravdu horko,“ utřel si pod kůží pot lední medvěd Olina. Nezbytný medvědář nikde. „Prý onemocněl. Tak nám dal vycházku. Volně se tu potulujeme a vůbec za sebe neručíme,“ dodal medvěd Vláďa. Ovšem jeden z nich neměl dožít rána. V Horní Plané totiž nestřílejí masopusta, ale medvěda. „Chudák, má to spočítaný. A dneska je takový krásný den,“ vzdychla Polární záře. Obětí je každoročně medvěd Jirka. „Já stejně uteču. Jak se mi to daří? Těžce, medvědář drží, zároveň mě brání, ale je to takový kamarád nekamarád, protože nakonec mě zastřelí. Pak mě odnesou a praští se mnou do závěje. Dneska žádná není, tak to bude asi bolet; no, ale dá se to vydržet.“

Chvíli tu jsou a za chvilku už zase nejsou čtyři jezdkyně na koních. Pořád cválají vpřed jako předvoj. Ovšem po vlastních, neboť jejich bílí koně živí nejsou. „Role Masopusta je totiž dost náročná, protože musí běhat napřed a zvonit u domů, aby jejich obyvatelé otevřeli. Je to běhání na celý den, tak se do toho moc nikomu nechtělo. Proto jsme se my čtyři – Lenka Hůlková, já, Jaroslava Stehlíková a Ivana Řepová - rozhodly, že se budeme střídat, abychom to vydržely až do večera, kdy začíná masopustní merenda. No, a aby nám to dobře běhalo, tak jsme si na to ušily koně. Užily jsme si přitom hodně legrace. Asi třikrát jsme se sešly a radily se, jak budeme převleky šít,“ popisovala Jana Mikešová. „Legrace je to i později po masopustu, protože se pak všichni sejdeme na večeru s masopustní muzikou, kde si celý masopust promítáme a dopíjíme zásoby, které jsme vykoledovali. Je to hrozně fajn.“