Jak se to stane, že se člověk z Loučovic ocitne v absolutní světové špičce?

Začalo to na Lipně před šesti lety, v roce 2018. Byl jsem si tam běhat v rámci tréninku a viděl partu asi dvaceti lidí, jak tam cvičí, a tak jsem to šel očíhnout. A oni že to je Spartan Workout a že jestli bych měl zájem, tak za měsíc jsou tam závody a můžu si to taky zkusit. Tak já si s nimi zacvičil, zalíbilo se mi to, přihlásil jsem se a na tom závodě skončil v top desítce.

Jaké to bylo, prakticky bez přípravy se pustit do tak náročné sportovní disciplíny?

Běžecky to bylo dobré, ale na překážkách jsem moc nevěděl, jak na ně, měl jsem slabý vršek těla, byl jsem úplně marný. Ale chytlo mě to, začal jsem si o tom zjišťovat víc, do běžeckého tréninku jsem vložil fitness, začal jsem chodit do fitka a zesílil jsem celkově. Zjišťoval jsem si i něco na youtube, jak překonávat překážky a podobně, a další rok se mi už povedlo vyhrát můj první závod.

Před Spartanem jste „jenom“ běhal?

S běháním to u mě byl taky trochu paradox. Můj úplně první závod byl totiž maraton! Byla to klasika, seděli jsme před asi deseti, jedenácti lety na pivku a kamarád Jirka mi povídá, hele, Lišáku, ty hraješ ten fotbal, poběž se mnou závod! Já že ano a druhý den mu volám, co že to je vlastně za závod. A on že Pražský maraton. Tak jsem se ho zeptal, kolik to má kilometrů, protože jsem o tom nevěděl vůbec nic. A on že 42 a že se běží za měsíc! Tak jsem mu říkal, že se asi zbláznil, ale vyhecoval jsem se a asi třikrát jsem si byl po okolí zaběhat. Měl jsem ale strach, chtěl jsem si dokonce odhlásit, ale Jirka mi dal nějaké běžecké rady, poradil, jak se mám stravovat a nakonec jsem to uběhl. V cíli jsem se málem rozbrečel, jak jsem byl šťastný. Ta atmosféra, jak lidi každému fandí, každých pár kilometrů hudba, prostě nádhera. Je to krásný obrovský závod a Praha tím žije. A tehdy mě chytlo běhání, a tak jsem začal běhat.

Zdroj: Youtube

Jestli tomu dobře rozumím, tak k výkonnostnímu běhání jste se dostal až po čtyřicítce?

Přesně tak. Říkám každému: nikdy není pozdě začít se sportem, hlavně když vás to bude bavit. A úplně stačí rekreačně. Já po Pražském maratonu začal víc trénovat a postupně si zvyšoval sám pro sebe laťku. Třeba abych ho běhal pod tři hodiny (světový rekord v mužské kategorii je 2:00:35, český 2:11:57, pozn. red.). Později jsem zkusil ultramaraton v Nových Hradech, to bylo 103 km, pak dvacetičtyřhodinovky, první byla tuším ve Františkových lázních. To jsem skončil druhý, uběhl jsem nějakých nějakých 167km, zase napoprvé a bez zkušeností.

Takže jste několik málo let běhal a pak přešel na Spartana… Sportoval jste i dřív, v dětství nebo mládí?

Hrál jsem od pěti let šachy a pak např. tenis nebo další sporty, abychom se jako děti hýbali, nic zvláštního, později jsem začal s fotbalem. Ale že bych se dřív třeba sebral a šel si zaběhat někam po okolí do terénu zaběhat pět, deset kilometrů, to ani náhodou.

Rolbaři už několik týdnů bojují s plusovými teplotami, na Lipně se ale stále lyžuje. Snímek z 19. února 2024.
Šest stupňů nad průměrem. Velmi teplý únor dává skiareálům neskutečně zabrat

Pocházíte přímo z Loučovic?

Ano, narodil jsem se tady, chodil jsem tu na základní školu a žiju tu celý svůj život. Rodina Lišků je tu celkem početná. Babička sem přišla po válce z Českých Budějovic za prací, jak to tehdy bývalo, pracovalo se tu na pile nebo v papírnách.

Vraťme se zpátky k začátkům vaší spartanské kariéry…

Na Lipně jsem zjistil, že Spartan Race má tréninkové skupiny, a nejbližší byla v Budějovicích, tak jsem s nimi dal pár tréninků. Ti pak jeli na závod do Polska a vypadl jim člověk, tak mě vzali sebou místo něj. To byl ultra závod, 50 kilometrů a už nevím, kolik překážek, ale bylo jich hodně. Běhá se to po sjezdovkách, kde jsou největší kopce… Startoval jsem tehdy za tým a jeden týmový kolega to vyhrál, já jsem skončil třetí. A pak mi volali, že jsme se kvalifikovali až na mistrovství světa, což byl pro mě šok. To se konalo o měsíc později ve Švédsku, a tak jsem tam vyrazili a já skončil druhý.

To jste začal taky pěkně zostra, stejně jako s běháním…

To ano, a postupně jsem si přidával závody. Další rok jsem si dal tři, další už třeba patnáct. Loni to bylo nějakých osmadvacet. A z těch jsem 26 vyhrál a dvakrát jsem skončil druhý. Vlastně jsem v tom sportu už dokázal všechno, co jsem mohl. Vyhrál jsem ve své věkové kategorii i mistrovství světa v Americe, to bylo před covidem. Tam se to neběželo v kategorii ultra čili 50 km, ale na 24 hodin. Máte zhruba sedmikilometrový okruh, na něm asi dvacet překážek a točíte to.

Kaplická judistka Marie Žofie Košnarová byla oceněna mezi Sportovci Českokrumlovska.
Marie Žofie Košnarová posbírala za uplynulý rok celou řadu skvělých úspěchů

Nechybí vám motivace, když už jste dokázal, co jste mohl?

To je taky důvod, proč už jsem si dal další cíl: získat sto zlatých medailí. Teď v lednu v Kaprunu v Rakousku padla šedesátá. Nevím o nikom jiném, kdo by jich měl tolik.

Jak se vám vlastně daří kombinovat tak nabitý sportovní program s prací? Kdy trénujete?

Jsem zaměstnaný jako elektromechanik v Kaplici v Engelu, kde máme mimochodem i fyzioterapeuta, ke kterému pravidelně chodím. Pak mívám posilovnu, chodím samozřejmě taky běhat, 10, 15, 20, někdy i 30 kilometrů, to hlavně o víkendu. Běhám i na přehradě na Lipně, po schodech nahoru a dolů. Nebo jedu na Lipno, nechám auto na centrálním parkovišti a vybíhám sjezdovku, třeba pětkrát, šestkrát, sedmkrát podle času. A na závody jezdím o víkendech a o dovolené, té mám pět týdnů, a mám nastřádané hodiny i ve fondu za přesčasy, odkud je postupně beru.

Sportovec Českokrumlovska za rok 2023.
Sportovci Českokrumlovska za rok 2023 dosali svá zasloužená ocenění

Rodina vás podporuje?

Ano, bez toho by to nešlo. A manželka Martina jezdí se mnou, když to vyjde, abych nebyl pořád pryč. Syna už máme velkého, tak se nám alespoň postará o psa a o kočky. V tom nám pomáhá i moje máma, bydlíme všichni kousek od sebe, což je velká výhoda.

Jak jste se připravoval na prosincové mistrovství světa v Abú Dhabí?

Běželo se v poušti a já absolutně nevěděl, jak na to, protože tady nic podobného samozřejmě nemáme. Ale pak tady, na začátku prosince, napadlo kvantum sněhu, všude ho bylo přes půl metru sněhu, to jak byla ta kalamita. A tak jsem si prostě nazul tenisky a běhal na Lipně v tom půl metru. Makal jsem, až jsem si říkal, co blbnu, úplně jsem to začal nenávidět. Ale když jsem pak vyběhl v poušti na start… Na první duně jsem viděl, že to je přesně ono, bořilo se to stejně, člověk se tím musel prohrabat. Ten trénink ve sněhu mi opravdu pomohl, po první kilometru jsem šel hezky dopředu a už jsem před sebe nikoho nepustil. A přivezl jsem zlato.

Co vás právě na Spartan Race, samozřejmě kromě všech těch vítězství, baví?

Je to skvělá komunita, která vás úžasně nabíjí. My Sparťani se hned poznáme, máme na oblečení a na batozích nášivky, takže když někam letíte nebo jedete, už na dálku to vidíte. Motivujeme se a inspirujeme navzájem, dokážeme si ve všem pomoct. Už jsem poznal opravdu mraky skvělých lidí.

Co peníze, sport na takové úrovni, které se věnujete, asi nevyjde zrovna levně?

Můj roční rozpočet je někde mezi 200 až 250 tisíci. Sehnal jsem si nějaké sponzory, ale to mi nedá ani polovinu, vesměs to platím ze svého. Před covidem se dostávaly i nějaké finanční výhry, sice to bylo v řádu stovek eur, ale bylo to aspoň něco. Ale teď po covidu v penězích už není nic, vyhrajete třeba volné startovné na další závody nebo nějaké vouchery. A každý dostane pamětní medaili a tričko. Mým hlavním sponzorem jsou Ardo Reality, něco dostávám např. i od obce Loučovice a mám i další menší dárce. A spolupracuji s českou firmou Geloren, která vyrábí kloubní výživu, dělám jí ambasadora. Protože kolena, ta dostávají opravdu zabrat, mám za sobě i nedávnou operaci prasklého menisku.

Zdroj: Youtube