„Bylo velice těžké srovnávat úspěchy ze soutěží, které loni proběhly, s činy a tvorbou, za kterou není udělen žádný diplom nebo výsledková listina,“ říká Hana Korčáková z pořádajícího domu dětí. Komise se proto rozhodla, že ocenění formou diplomu a knižní poukázky získává každý žák nebo student nominovaný školou.
Komise navíc vybrala devět hlavních ocenění. Jsou to především studenti a žáci, kteří se po delší dobu dobrovolně zapojili do pomoci ve zdravotních a sociálních zařízeních kraje nebo vytvořili něco zvláštního.
Dnes představujeme první dvě oceněné.
Magdaléna Hrdinková
Mezi oceněné Mimořádné talenty Jihočeského kraje patří Magdaléna Hrdinková.
* 14 let, Gymnázium V. Nováka v J. Hradci
* Pomoc v Domově seniorů v J. Hradci
V červnu jsem začala dobrovolničit v domově seniorů. Dostala jsem se tam díky Janě Vojáčkové, která vede hradeckýD-Klub Otevřených oken a která tam se mnou pravidelně jezdila. Každá návštěva byla krásný zážitek. Se seniory jsem si povídala, měla šanci si poslechnout příběhy opravdu zajímavých a milých lidí. Hraji na kytaru, takže to jsme také využili. Trocha hudby a zpěvu umí zlepšit den.
Jsou to teď těžké časy, ale je důležité mít dobrou náladu. Stačí i drobnost, která vykouzlí úsměv na tváři. Pravidelně vidím krásné věci, které D-Klub pro seniory připravuje. Loni před Vánoci mamku napadlo, jak bychom i já s přáteli mohli pomoct. Nahráli jsme řadu koled seniorům jako takový soukromý vánoční koncert. Myslím, že jsme tím úsměv opravdu vykouzlili…
Co mě v této činnosti tolik naplňuje, je právě to, že tím dělám radost jiným. Moc se těším, až bude situace lepší a já budu moct obnovit svoje návštěvy. Je to něco, u čeho bych chtěla i v budoucnosti vydržet, možná do toho zatáhnout i kamarádky. Pomoc druhým je důležitá a já jsem neskutečně vděčná za příležitost něco takového dělat. Děkuji za to Janě i všem seniorům, které jsem v domově poznala.
Viktorie Veverková
Mezi oceněné Mimořádné talenty Jihočeského kraje patří Viktorie Veverková.
* 17 let, Gymnázium Strakonice
* Intenzivní dlouhodobá pomoc v Dětském domově ve Volyni
Žiju v Tažovické Lhotě. Když začala první vlna pandemie, napadlo mě, že by v dětském domově ve Volyni možná potřebovali někoho navíc na on-line vyučování a doučování. Mám v plánu být pedagogem a pracovat s dětmi. Tohle jsem brala jako premiéru. Pomáhám ve vodáckém kroužku s vedením mladších dětí, ale tohle bylo něco úplně jiného.
Myslela jsem, že práce bude jednodušší, ale opak byl pravdou. Pracovala jsem krátký a dlouhý týden. V té době jsem neměla tolik on-line hodin jako teď, tak jsem to stačila. Když řeknu stačila, tak se často stalo, že jsem domů přijela večer v půl deváté a do půlnoci, někdy i déle, jsem dělala své úkoly, ráno vstávalav šest a znovu do práce…
Ze začátku mě děti okukovaly a zjišťovaly, co si mohou dovolit. Oporou mi byl dobrý kolektiv vychovatelek , který děti usměrnil, ale postupně jsem si autoritu sjednala už samaa v tom, že svěřenou práci dělám dobře, mi hodně pomohlo, když jsem uslyšela: „Viky, ty už jsi jedna z nás!“
Děti se snažily, ale jak nejsou z domova zvyklé na režim a cílenou práci, je to pro ně hodně těžké. Některé z nich jsou chytré, ale než se dostaly do domova, školu navštěvovaly sporadicky, a proto mají stále problémy zanedbanou výuku dohnat.
Největší radost jsem zažívala, když některé z dětí pochopilo složitou látku a bylo vidět, že má radost. Takové to: Konečně to chápu! Také jsem pomáhala trochu jako IT-technik. Je hezké, že se udělá on-line výuka, ale měl by se brát ohled na věkový průměr pedagogů a udělat jednotný program. Ne každý je počítačový guru…
Práce mě moc bavila a hodně jsem získala. Kdybych neměla tento rok tolik povinnou on-line výuku, tak bych se bývala na podzim ráda vrátila. Všichni se ke mně chovali moc hezky. S některými dětmi jsem stále v kontaktu na sociálních sítích. Někdy si napíšeme nebo pomáhám po telefonu. Obdivuji je, s jakými potížemi se musí potýkat. Také jsem přesvědčená, že dětský domov je může do života připravit lépe než někteří rodiče. Děkuji paní ředitelce Hosnedlové, že mi dala takovou příležitost a věřila mi.