Svou lásku ke zvířatům i literární nadání chce dvanáctiletý student kaplického gymnázia Vojtěch Smolík z Benešova nad Černou zúročit originálním způsobem. Chystá se vydat knihu povídek, jež tématicky čerpá především z prostředí zoologických zahrad.

Jak jsi v sobě objevil literární schopnosti?
Už když jsem chodil v Benešově do první třídy, psal jsem si v družině takové krátké pohádky. Teď mě k psaní znovu přivedla sestřenice, která si jednou řekla, že napíše knížku. Sice se jí tento sen prozatím nepodařilo uskutečnit, ale když přišla s tím nápadem, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit také. Když jsem napsal první povídku, docela mě to chytlo. Teď už jich mám třiatřicet.

Ve tvých textech se objevují téměř výhradně postavy zvířat. Kde bereš k tvorbě inspiraci?
Inspiruji se nejčastěji při návštěvách zoologických zahrad. Nejradši mám pražskou zoo, protože přispívám na chov goril nížinných a prostřednictvím internetových stránek této zoologické zahrady mohu sledovat gorily přímo v jejich pavilonu. Hezké jsou ale také zoo v Liberci, Plzni, Dvoře Králové nad Labem nebo Jihlavě, rád bych se podíval i někam na Moravu.

Některé příběhy, v nichž figurují například zamilovaní lední medvědi Tom a Berta, zlomyslný vydrák Vydrou nebo žirafák Johan, mě napadají také při prohlížení obrázků zvířat nebo ve chvíli, kdy beru na procházku svého zakrslého králíka, který se jmenuje Laura.

Kdy se chystáš knihu vydat? Budou si ji moci opatřit i zájemci o tvojí tvorbu?
Rád bych ji dokončil ještě v březnu. Povídky už mám napsané všechny, teď ještě nakreslím nějaké obrázky. Název už mám vymyšlený – buď to bude Pohádky ze zoo, nebo prostě jen zoo. Knížka bude jen v kroužkové vazbě. To, jestli ji vydám jen pro svoje potěšení, nebo ji budu i někde rozdávat, se teprve uvidí. Ale ohlasy na některé povídky, které vycházely v benešovském zpravodaji, jsou kladné.

Zmínil jsi, že si knihu budeš i sám ilustrovat. Jaké jsou tedy tvé další záliby kromě psaní?
Je to právě kreslení, také zpívám ve sboru kaplické základní umělecké školy. A mojí velikou zálibou jsou samozřejmě také zvířata.

Už máš nápady na nějaký další literární počin?
Rád bych, aby tato knížka nebyla poslední. Zatím ale nevím, o čem by měla být. Nějaké nápady už mám, ale zatím víc neprozradím. (Smích)

Vojtěch Smolík: Popletený Alex

V pavilonu šelem bydlel starý, mrzutý a popletený lev Alex, kterému říkali Alík. Žil v zoo už devatenáct let, a tak si tu toho mnoho užil, zažil i prožil.

Možná by vás zajímalo, proč byl popletený? Nevíte? Nevadí, budu vám o tom vyprávět. Jednou dostal Alex kus masa, byla to vepřová kýta a z vedlejšího výběhu se ozval mladý levhart Luky. Byl to vtipálek, ale někdy i kradl něco na zub. Luky zavolal na starého Alexe: „Pane Alíku, nedal byste mi kousek kýty?“

„Nejsi nějaký drzý na staré? Nic ti nemohu dát, protože něco musí zbýt pro moji manželku Atyru,“ řekl Alex. Luky na to: „Nebuďte labuť!“ Alex se zamyslel a řekl si: „Cože, jaká labuť?“ A začal po celém výběhu a ubikaci lvů hledat labuť.

Luky si mezitím odtáhl kýtu do svého výběhu, kde si na ní v klidu pochutnal. Když Alexovi došlo, jak se napálil, rozzuřil se a odešel domů. Od Atyry doma dostal pěkně vynadáno a už raději žádnou labuť nebo něco jiného u jídla nehledal!

Tak co? Byl doopravdy popletený? Já myslím, že ano a vy mi dáte určitě za pravdu.