Co v tuto chvíli dělat? Vyšetřit si hodinku a vyrazit na nákupy.

10.00: Vcházím do historického centra Českého Krumlova. Chumelí. „Good morning,“ usmívá se na mne hezká Asiatka vycházející z jednoho z místních hotelů. Potkávám svého známého, venčí psa. „Kampak?“ „Jdu nakupovat vánoční dárky,“ odpovídám. „Co tady chcete nakupovat?“ Směje se.

Míjím hotel, naproti prodejnu šperků, prodejnu suvenýrů, galerii obrazů s cizojazyčným personálem, dále prázdný dům, který hlásá, že jsou v něm místnosti k pronajmutí a rychlé občerstvení s cedulkou zavřeno. Ubytovat se nechci, šperky, ty se mi kupovat také nechce. Suvenýry k Vánocům? Leda jako doplněk. Obrazy se mi nelíbí.

10.10: Proti mě se brodí sněhem několik lidí. „Pozor, klouže to,“ říká kdosi z nich. „Nechvátáme, máme čas,“ odpovídá druhý. Zacházejí do drogerie. Že bych koupil šampón? To asi ne. Míjím prodejnu obuvi a další dvě ženy.

„Já ti vůbec nevím, jak ty nákupy stihnu, musím ještě do supermarketu,“ říká jedna druhé. Hodinářství, kabelky, kavárna, zlatnictví a zase zlatnictví a zase zlatnictví. V létě jsem kolem nich také procházel a z bandy vodáků opodál se ironicky ozvalo: „Fascinujou mě ty fronty v těch zlatnictvích.“ Ani dnes tu nevidím zákazníky. Na náměstí dumám, co dál.

10.30: Znovu se potkávám s oním známým a přidáváme se ještě ke dvěma dalším. „Pojďte, přidejte se, máme tady diskuzní fórum,“ smějí se. Jeden z nich vzpomíná, jak se ho několik cizinců ptalo, co že to znamenají na některých domech nápisy Penzion? Německý turista tento pojem zná, ale Angličani vůbec nevědí, že by se v takovém domě mohli ubytovat. A to i když není obsazeno. „Oni používají název Bed and Breakfast, postel se snídaní,“ dozvídám se. Aha, napadá mne, takže se míjíme nejen se zákazníky, ale i s hosty. To zní slibně.

10.40: Vypadá to na klasiku, po psovi je nejvěrnějším přítelem člověka kniha. „Lidi moc nekupují,“ říká prodavačka. „Lidé omezili vše, co nepotřebují. A nepotřebují knížky,“ dodává. Vybírám, ale nevybral jsem si. Míjím jednu banku, druhou banku, další upomínkové předměty a restaurace.

A konečně, butik s oblečením, spása. „Máte otevřeno?“ Ptám se. „Já mám otevřeno vždycky přes zimu. Obchody sice nic moc, ale nelíbí se mi, když to tu ostatní v zimě zavírají. Město je pak prázdné a smutné.“ Pohled mi padl na pár věcí, které by se tu ženě mohly hodit.

10.55: Uvědomuji si, že to tak dopadlo i vloni. Takže oblečení, a určitě se vrátím pro nějakou knihu.

11.00: Stále chumelí. Ulicí prochází asi pět chodců, projíždí jedno auto. Jinak je klid.