V přírodě a krajině kolem Světlíku se ocitnete v poněkud jiném světě. Jedinečný ráz jim dává porost typický pro rašeliniště, které se tu rozkládá do daleka a tak maně doufáte, že se náhle odněkud vynoří jelen či se ozve tetřívek. Podobná setkání tu na vlastní kůži zažívá Richard Šmejkal.

„Můj táta byl myslivec a neustále mě vodil do lesa,“ říká. „Ukazoval mi největší tokaniště tetřívků obecných v Evropě na rašeliništích, avšak jejich populace postupně klesala s narůstajícími změnami v jejich biotopu. Zkoušky z myslivosti jsem složil až po smrti otce. Dříve jsem byl členem mysliveckého sdružení ve Světlíku, dnes spolupracuji s nájemci honiteb.“ O zajímavá a někdy dobrodružná setkání s volně žijící zvěří nemá nouzi. „Mezi výjimečnější zážitky patří setkání s jelenem,“ vypráví myslivec. „Naopak respekt jsem měl, když jsem se na lovu potkal s bachyní se selaty na vzdálenost pouhé dva metry. S prasaty mám hojné zážitky. Kolikrát jsem se i zamykal v autě. Také nezapomenu, když mi volala policie, že na silnici ze Světlíka směrem na Frymburk se srazil automobil s losicí. Losice sice po srážce odkráčela, ale nakonec jsme ji našli ležet o 100 metrů dál. Vzhledem k tomu, že se jednalo o chráněný druh, bylo nutné kontaktovat příslušné orgány.“

Zrenovované bytové domy ve Větřní. To má ve svém majetku téměř osm stovek bytů.
Větřní musí odmítat zájemce o bydlení. Obřímu bytovému fondu navzdory

V honitbách kolem obce se vyskytují běžné druhy, jako prase divoké, srnčí, vysoká. „Vlka, o němž se uvádí, že zde žije, jsem však neviděl,“ říká Richard Šmejkal. „Ani fotopasti tu vlka nikdy nezaznamenaly. Nespatřili ho ani kolegové myslivci. Viděl jsem však třeba psíka severního, kterého je těžké spatřit, protože je to noční tvor. Mezi chráněné druhy v oblasti Světlíka patří i zmiňovaný tetřívek nebo rys ostrovid.“

Do chovu daňků se pustil v roce 2002. Nejprve se třemi kusy. V současnosti má v oboře o rozloze zhruba dvou hektarů pět daňků. Samce a čtyři samice. Nejvíce – patnáct kusů – se prohánělo v oboře v roce 2015 až 2016. Okolnosti chovatele ale donutily stádo zmenšit. „Daněk je zvíře, které mě neuvěřitelně baví,“ vysvětluje, proč se rozhodl chov založit. „Je to úžasná zvěř, především kresbou, stavbou těla a parožím. Daněk je nenáročné zvíře, ale potřebuje zajistit paše (rozmanitou potravu). A je třeba mu zajistit podmínky stejné jako v přirozeném prostředí.“ Ani se svými daňky nemá Richard Šmejkal nouzi o zážitky. „Jednou jsem rodil danělu, což je nevšední věc, protože to je zvíře, které za normálních okolností uteče. Zřejmě byla ale v takové tísni, že si nechala pomoci. Jednou jsem i odchoval dvoudenní mládě srnky, které mi bylo dovezeno. Devět měsíců jsem se o něj staral a nakonec jsem je odvezl do záchranné stanice v Hluboké nad Vltavou.“

Daňčí pochoutkou jsou kaštany nebo tvrdý chléb. Ale cizí lidé musí dodržovat přísný zákaz krmení. „Zvěři nejvíce škodí lidé,“ říká Richard Šmejkal. „Krmí ji nevhodným krmivem, zvíře pak zachvátí kolika a je náročné ho vyléčit,“ apeluje na lidi, aby si krmení zvěře, byť s dobrým úmyslem, odpustili.

Myslivcovým snem je ulovit kapitálního daňka se zajímavou trofejí. A nadále rozšiřovat svou oboru, ale ne druhy chované zvěře. Na daňky totiž nedá dopustit.

Autor: Lada Sojková