Ježová/Inglbach – Na hraničním přechodu česko-rakouských hranic uprostřed lesa to v sobotu odpoledne žilo. Lidé, kteří si nenechali ujít slavnostní zakončení 17. novodobé plavební sezony na Schwarzenberském plavebním kanálu, nelitovali.
„O akci jsme se dočetli v novinách. Jsme na návštěvě u známých, co zde nedaleko mají chalupu," prozradila Ivana Kučerová z Prahy, jedna z návštěvnic, „sedli jsme na kolo a přijeli se sem podívat. Hrozně se mi tu líbí a přijde mi bezvadné, že se zde takové věci dějí. Je tu perfektní atmosféra a místo konání se rovněž velmi povedlo."
Hynek Hladík, plavební ředitel Schwarzenberského kanálu, konstatoval, že v letošní plavební sezoně si splnil všechno, co si naplánoval. „Po dohodě s rakouskou stranou byla ovšem tato sezona o jedno plavení dříví chudší. Měli jsme celkem devět plavení. Když nebudu počítat dnešek, tak proběhly tři folklorní vystoupení, dvakrát se vyprávěly pohádky a byla mše svatá," přiblížil Hynek Hladík. Sobotní setkání na Ježové bylo letos první a zároveň poslední. Zatím se přesně neví, kolik návštěvníků se letošních programů spojených s plavením dříví zúčastnilo, nicméně tyto počty se každoročně pohybují mezi šesti až deseti tisíci lidí.
Plavební sezona však nebyla pouze o plavení dříví. Nositelem projektu se totiž stal folklorní soubor Libín-S Prachatice. „Před lety jsme přišli s projektem Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanále, který v sobě spojuje folklór, plavení dříví, tradiční řemesla, která ke kanálu patří a vyprávění pohádek," vysvětlil Hynek Hladík. „Může působit nezvykle, proč se nějaký folklorní soubor motá kolem plavení dříví, ovšem ono to k tomu patří, což historicky dokládá kniha, kterou napsal Ernest Mayer v roce 1828." Mimochodem Ernest Mayer byl tehdejším ředitelem krumlovského panství. Ve své knize popisuje provoz plavení dříví, které se plavilo přes nedaleké rozvodí směrem k řece Große Mühl a po ní až k řece Dunaji, kde se muselo dříví z vody vytahat. Na to bylo zapotřebí kolem tři sta padesáti lidí. Lidé v okolí volní nebyli, takže k této práci pravidelně docházeli mladí muži a ženy z Prácheňska a ze Strakonicka. Byla to velká dřina, z celého plavení zdaleka nejtěžší. Mayer ve své knize popisuje, jak si tito lidé večer po práci přinesli z domova housle, citery a v Čechách tehdy ještě obvyklé dudy a následně se hrálo, zpívalo a tancovalo. „Tím pádem jsme tento folklór přivedli zpátky k plavebnímu kanálu. A nejen to. Ti lidé si po večerech také vyprávěli, takže i my máme v rámci našeho projektu vyprávění pohádek z obou stran Šumavy s tím, že se vypráví česky a hornorakousky. Další součástí projektu je poutní mše svatá, protože v kronice obce Sankt Martin, která leží poblíž Dunaje, se píše, že byly tenkrát stížnosti na duchovní péči o plavce," řekl Hynek Hladík.
Na Ježové bylo postaráno o hladové i žíznivé. Soubor Libín-S Prachatice nabízel grilované klobásy a další dobroty, včetně piva a limonády. Rakouský plavecký spolek měl stánek s kávou a domácími koblihami. U obou stánků bylo možné platit jak českými korunami, tak eury.
„Je to tu pěkné, takové normální. Už jsem zde byl několikrát a jsem rád, že mi vyšel čas i dnes. Jen mi přijde, že je tu málo lidí, což je zřejmě dáno počasím," řekl Milan Hudec, návštěvník z Přední Výtoně. Podobný názor vyslovila také Regina Houšková, starostka Přední Výtoně: „Bohužel je zde málo českých návštěvníků. Převládají Rakušané, což je ovšem téměř trvalý stav. Je to dáno i tím, že u nich se více dbá na tradice. U nás se tato akce těší poměrně velké publicitě, věnuje se jí spousta času a je tím pádem škoda, že si ji lidé nechávají ujít. Možná kdyby se akce konala v létě, přišlo by lidí víc. Kolikrát zde bývá i stovka lidí a sotva tu projdete. Já už jsem tu poněkolikáté a mohu říct, že se mi tu pokaždé líbí."
Letošní plavební sezona byla zahájena na Jeleních vrších, kde se konala většina letošních akcí. Jedna se odehrála i na česko-rakouských hranicích mezi Zvonkovou a Sonnenwalden a další u bavorských hranic.