Z klání, jehož dějištěm byla bulharská Sofie, si totiž nakonec vezl hned tři zlaté medaile.

Jak se stalo, že jste nechal všechny soupeře v kategorii veteránů za sebou?

Ač byla česká výprava vzhledem k velikosti země početně oslabená do Sofie nás cestovalo 54, zatímco třeba Rusů bylo 190, konkurence v mé kategorii veteránů nebyla tak veliká. Veteránů nás v Sofii bylo 35, mnozí z nich ale neměli potřebný čas na přípravu. Spoléhali zkrátka na to, co se naučili během celé sportovní kariéry. Je ale fakt, že jsem měl malý hendikep i když jsem před mistrovstvím vážil 75 kilogramů, spadl jsem do váhové kategorie do 90 kil, protože v mé kategorii nás bylo jen pár.

Když jste si ze Sofie přivezl tři zlaté, znamená to, že jste uspěl ve třech kategoriích?

Ano, soutěžil jsem v disciplínách povinné sestavy, sportovní boj a silové přerážení. Povinné sestavy jsou podobné gymnastice, pět rozhodčích hodnotí techniku, správnost sestavy a její silové i estetické provedení. Sledují každý váš pohyb i dech. Sportovní boj je asi nejnáročnější soutěž, i když u nás, veteránů, to tak hrozné nebylo, protože jak už jsem zmínil ne každý měl dostatek času na přípravu. A v kategorii silového přerážení se připisují body za počet desek přeražených rukou nebo nohou.

Váš úspěch ukazuje na to, že jste přípravu na soutěž nezanedbal.

Jak se to vezme. Času na přípravu moc nebylo. Trenéři z české reprezentace se mi s nabídkou účasti na mistrovství Evropy ozvali doslova na poslední chvíli, asi dva měsíce před konáním klání. Navíc s tím, že bych cvičil jen povinné sestavy. Nejdříve jsem dělal trochu drahoty, ale nakonec mě uchlácholili tím, že se všechno naučím. Potom jsem absolvoval dvě desetidenní soustředění v Třeboni. Trénink byl připraven skvěle. Aby také ne, když reprezentační trenér Honza Mraček je několikanásobným mistrem světa v taekwon-du a další, Honza Klaška, je mistrem Evropy. Když mě kluci na soustředění viděli, přišli s tím, že by byla škoda, kdybych cvičil jen povinné sestavy. A tak mě nakonec přihlásili do všech kategorií.

Váš aktuální sportovní úspěch je tím největším, jakého jste zatím dosáhl, anebo máte medaile také z jiných, třeba i vyšších soutěží?

Účastnil jsem se ještě mistrovství světa, shodou okolností také v bulharské Sofii, ale tam jsem na medaili nedosáhl. Takže na soutěžích tohoto druhu jsou ty tři letošní zlaté medaile mými úplně prvními.

Připomeňte, jak jste si k bojovému umění takwon-do našel cestu.

Dlouhá léta jsem hrával fotbal, ale ta dobrá parta se začala postupně rozpadat. Navíc mi začalo trochu vadit, že ač je fotbal výborný sport, namáháte při něm hlavně nohy. Koupil jsem si proto knihu o karate a začal cvičit doma. Postupně mi to přestalo stačit, a tak jsem začal v Budějovicích hledat nějaký kurz. Jenže kurzy karate začínaly až později večer a těžko bych pak dojížděl zpátky domů do Velešína, když jsem tehdy ještě neměl auto. Náhodou jsem pak objevil kurzy neznámého bojového umění taekwon-do. Ty začínaly dřív než karate, a tak jsem to zkusil. Tehdy se psal rok 1988.