Vláďo, ty už jsi bezpochyby hudební matador… Plno let aktivního hraní v kapelách, vyučování v umělecké škole, práce v nahrávacím studiu… Můžeš zavzpomínat na své první hudební krůčky, na první LP, které jsi den co den sjížděl, první hudební hrdiny a tak dále?
Vladislav: Moje první hudební krůčky začaly koncem 60. let na Moravě, kam jsme jezdili na návštěvu za strýcem, který vlastnil elektrickou kytaru Jolana Alexandra Super III. Ta kytara byla červená a úplně mě očarovala. Pokaždé, když jsme jeli na Moravu, jsem se už nemohl dočkat, až ji strejda sundá ze skříně a zavře mě s ní v pokoji, kde jsem mohl v klidu mydlit do strun. Tam pravděpodobně vznikla moje láska k tomuto nástroji. Ovšem můj první instrument, na který jsem se začal učit na „lidušce", nebyla kytara, ale klavír, a to ze dvou důvodů: měli jsme pianino doma, protože na něj chodila má starší sestra a já jsem chtěl nutně chodit také, abych nezůstal pozadu. Také proto, že kytaru tehdy nikdo na škole nevyučoval. Na kytaru jsem začal chodit až mnohem později, někdy kolem roku 1980 – to mi bylo 17 let.

A co jsi tehdy poslouchal za muziku?
Vladislav: Už na základní škole jsem začal poslouchat rockovou hudbu, na „magneťáku" jsme sjížděli Black Sabbath, Nazareth, Slade, Sweet, Queen a tak dále. Na střední škole jsem se zamiloval do Deep Purple a samozřejmě Led Zeppelin. Jenže pak jsem si koupil Čajovnu od Radima Hladíka a bylo hotovo. To bylo vlastně moje první elpíčko. Tehdy jsem si řekl, že se na kytaru naučím hrát. Sehnal jsem si v Českých Budějovicích učitele Jirku Klimeše a začal chodit na klasiku. Neměl jsem tehdy pořádnou kytaru, tak jsem uprosil rodiče, aby mi ji koupili. Táta řekl: koupím ti ji, ale musíš se nechat ostříhat. Tak jsem se nechal ostříhat a koupil si zbrusu novou klasickou kytaru Schneider. Tak jsem zjistil, že pro hudbu je třeba přinést nějaké oběti (smích). To už se můj hudební vkus začal rozšiřovat směrem k jazzrocku, možná až k undergroundu, poslouchal jsem hodně Fermátu, SBB, ale taky Franka Zappu a Capitana Beefharta. Po ukončení střední školy přišla i první kapela –  Parkán. Mé působení nemělo však dlouhé trvání. Získal jsem tam ale první zkušenosti s organizací chodu kapely – od domlouvání zkoušek až po shánění aparatury, což v tehdejší době nebylo vůbec jednoduché.

A pak přišla Magma, která si na místní scéně vybudovala velmi slušné jméno…
Vladislav: Ano, pak jsme založili Magmu. Dali jsme dohromady partu muzikantů, kteří byli ochotni nejen na sobě pracovat, ale také utratit dost peněz za potřebné vybavení. Troufnu si říct, že jsme byli první na jih od Budějovic, kdo dal dohromady solidní PA system. Po roce zkoušení jsme pak vyrazili do terénu. Naše první přehrávky málem skončily katastrofou, neboť zkušební komise si vybrala skladbu Black Night od Deep Purple. Na to ovšem nebyli soudruzi z OKS připraveni a po prvních pár taktech jeden z nich vyběhl proti nám a zoufalým máváním rukou nás zastavil. Nakonec to nějak dopadlo a my dostali 1. třídu, což byla ta nejhorší. Já jsem v té době už začal studovat na konzervatoři a paradoxně jsem jako kapelník nedostal nejvyšší ohodnocení za vedení kapely. Bylo to všechno směšné, protože spousta kapelníků v té době neuměla ani noty. Po pár letech a pár zákazech jsme dostali dokonce na tehdy povinných přehrávkách 2. třídu, ale na nejvyšší trojku jsme nikdy nedosáhli (úsměv).

Měli jste plno fanoušků…
Vladislav: Naši fanoušci nám to vše na našich vystoupeních vynahradili. Tehdy stačilo vyvěsit jeden plakát a přijelo klidně 300 lidí. Mnohdy jich bylo i víc, což je dnes takřka nepředstavitelné. Hlad po bigbítu byl logicky opravdu veliký. Ale rozhodně se mi nestýská, jen si rád zavzpomínám…

A jak je na tom Magma v současné době?
Vladislav: V současné době Magma lehce stagnuje, samozřejmě hlavně kvůli nešťastné smrti zpěváka Jirky Fojtla. Máme několik málo vystoupení do roka s náhradním zpěvákem Liborem Novákem, na kterých hrajeme také téměř výhradně vlastní věci. Tvorbu nového repertoáru zatím nechystáme.

Katko, jak ty jsi Magmu vnímala jako malá holka? Chtěla jsi jezdit s tátou na akce?
Kateřina: Jako malá holka, myslím, že mi bylo 12 let, jsem byla nadšená, že můžu s taťkou jezdit na koncerty. Magmácký písničky se mi už tenkrát moc líbily, znala jsem je nazpaměť – hlavně moje nejoblíbenější Mléčné dráhy jsem poslouchala pořád dokola.  Co se hudby týče, tak jsem sice neposlouchala LP desky, ale v mém prvním mp3 přehrávači nesměli chybět Van Halen, Led Zeppelin ani Glenn Hughes.

Takže předpokládám, že do aktivního hraní tě táta nutit nemusel…
Kateřina: Stejně jako taťka, i já mám starší sestru, která hrála na klavír. Samozřejmě jsem chtěla hned hrát také. Začala jsem, ještě když jsem chodila do školky. V období puberty mě naši sice museli  do cvičení tlačit, což mi přišlo otravné a asi jsem i dost vyváděla, ale dnes jsem za to rodičům vděčná (smích). Na gymplu jsem si pak hraní na klavír užívala.

Oba dva jste členy jihočeského revivalu Led Zeppelin. Jaké to je hrát spolu?
Vladislav: Myslím, že nám to spolu funguje dobře. Možná jsem někdy na Káťu trochu přísnější, ale věřím, že to snáší docela v pohodě. Nechci, aby to vypadalo tak, že je v kapele jako nějakej protekční mazánek. No, snad to moc nepřeháním… Každopádně je Káťa výborná klavíristka – má za sebou dva stupně ZUŠ, což je celkem 12 let studia. To je pro její působení v kapele rozhodující.
Kateřina: Souhlas! V kapele nám to spolu podle mě funguje suprově. Já jsem ráda, že mám tu možnost hrát s taťkou v dospělácký kapele a ještě tak parádní muziku. Navíc mi taťka vždycky poradí a pořád mě učí novým věcem, jak v samotné hudbě, tak ve zvukařině. Vzhledem k tomu, že jsem přes týden vždycky na koleji a ve škole, tak si hraní a společně strávený čas užívám.

Vláďo, krotí tě někdy dcera při koncertech, nebo naopak ty ji?
Vladislav: Na koncertech mě Káťa moc krotit nemusí, nemám tendence nějak moc vyvádět. Pravda, někdy jsem před kšeftem trochu nervózní, mám přílišné obavy, aby to všechno dobře dopadlo, ale myslím, že mě už Káťa zná a že si to dokáže přefiltrovat.
Kateřina: Taťka mě na koncertech krotí jen v případě, když jsem drzá, což jsem skoro pořád, ale to už mám od narození (smích).

Dá se říct, že vás společné hraní ještě více sblížilo, nebo se na vašem vztahu nic nezměnilo?
Vladislav: Nevím, jak by to vypadalo, kdyby jsme spolu nehráli, ale připadá mi, že se na našem vztahu nic nemění. Hrajem spolu taky golf, takže společně stráveného času je spousta. Rozhodně, pokud to nějaký vliv má, tak určitě jen pozitivní, na nervy si zatím moc nelezeme!

Roky spolu také organizujete charitativní festival, který se koná ve Vyšším Brodě. Můžete ho představit?
Vladislav: Charitativní koncert pro Andu vznikl na základě jedné veliké tragédie. Patnáctiletá největší kamarádka Káti umřela na rakovinu. Chtěli jsme Andě a její rodině finančně pomoc v době její nemoci, tak jsme navrhli, že pro ně uděláme koncert. Anda nadšeně souhlasila, ale už se ho bohužel nedožila. A protože to byla moc náramná a veselá holka, tak jsme ten koncert stejně udělali a rozhodli se, že výtěžek z něj dáme tam, kde děti bojují o život, stejně jako bojovala Anda, tedy na dětskou onkologii. No, a už za sebou máme šest ročníků.

Jak máte rozdělené role při organizaci?
Vladislav: To je jednoduché, já to vymyslím a holky, tedy moje dcery a manželka, to potom všechno zařídí. No, možná také něco udělám – seženu kapely, které hrají zadarmo, zvukaře, který zvučí zadarmo a sál, kde po nás nic nechtějí a ještě nám přispějí jak finančně, tak občerstvením. Atmosféra těch koncertů je naprosto fascinující, lidi respektují zákaz kouření a všichni se výborně baví, tak, jak by si to Anda určitě přála. Krátká smutná chvilka je jen při prezentaci fotek Anetky.

Neplánujete ještě nějaký další společný hudební projekt, který by byl postavený na autorských skladbách?
Vladislav: Společný projekt s vlastní tvorbou neplánujeme. Už není kdy! Káťa studuje medicínu, kde má poměrně dost učení a já mám práce také docela dost. Navíc jsme se teď pustili do projektu Jiří Schelinger Memory Band, ve kterém chceme hudebně zavzpomínat na personu českého rocku. Vlastní věci samozřejmě nějaké tvořím, ale zatím do šuplíku, nebo lépe řečeno na hard disk. Třeba se časem něco vyvrbí!

Dá se říct, že posloucháte stejnou muziku, nebo se navzájem neustále inspirujete?
Vladislav: Ano, dá se říct, že posloucháme stejnou muziku: dobrou (úsměv). Občas sledujeme nějaký ten hudební kanál – hlavně živé koncerty prakticky jakéhokoliv žánru a na většinu věcí máme podobný názor. Jistě dokážeme ocenit, že ta či ona hvězda dokáže naplnit stadion, ale rozhodně také poznáme, když se hudebně jedná o mlácení prázdné slámy.