Deset let ve funkci hlavní sestry českokrumlovské nemocnice oslaví příští rok Dana Podholová. Rozhodla se zasvětit svůj život zdravotnictví, což se jí už více než dvacet let daří.

Můžete popsat svůj profesní vývoj? V jakém roce jste nastoupila do praxe?
V roce 1982 jsem vystudovala. Pracovala jsem například v českobudějovické nemocnici, na Poliklinice jih České Budějovice či v Červeném Dvoře, kde jsem dělala tři roky vrchní sestru. Ve funkci hlavní sestry českokrumlovské nemocnice jsem od roku 2000.

Jak jste se vlastně ke zdravotnictví dostala?
Moje mamka byla vrchní sestra na kožním. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že bych dělala něco jiného. Pravda však je, že jsem na chvíli ze zdravotnictví odešla. Dělala jsem finančního poradce, ale vydržela jsem to jen rok. I když jsem měla větší peníze, tak jsem se do zdravotnictví vrátila. To mě prostě baví.

Chtěla jste vždycky dělat sestru? Nechtěla jste být třeba doktorkou?
O jiné práci v nemocnici jsem vážně nepřemýšlela. Jsem prostě spokojená.

Vzpomínáte ráda na svá školní léta?
Středoškolské roky byly úžasné. Co se týče kolektivu, tak i ty vysokoškolské. Samozřejmě to však byl větší zápřah chodit do práce, mít rodinu a ještě dálkově studovat.

Které oddělení v nemocnici byste si vybrala jako poslední?
Do této kategorie by patřilo nejspíš dětské oddělení. Píchnout injekci miminku, to prostě nemusím. Když jsme šly s holkami na zdrávku, tak všechny chtěly na dětskou sestru. Jenomže, když jsme chodily na praxe, tak jsme se nevyhnuly dětskému oddělení, kde byly leukemické děti. Tam to je prognóza vlastně konečná. Spěje se tam k smrti, což ve mě zanechalo opravdu šílené pocity. Nedokáži se dodnes smířit se smrtí dítěte. Mám to v sobě tedy už od školy. U starých lidí je to samozřejmě také bolestivé, ale zároveň přirozené. Člověk už svůj život prožil. Dá se s tím vypořádat. Ostatně, od začátku jsem chtěla pracovat se starými lidmi. Každý je ale na něco jiného.

Je těžké se ve své práci takřka neustále setkávat se smrtí? Někteří lidé tvrdí, že zdravotní personál ztrácí emoce. Je těmi roky otupen. Jak je to ve skutečnosti?
Člověk se od toho musí oprostit. Ale samozřejmě si to bere domů. Mně stačí, když přijdu na dětské oddělení a hned to mám v sobě. A to jdu třeba jen okolo. Na druhou stranu, když jdu na porodnici, kde zrovna někdo rodí, tak jsem dojatá, protože je to krásné. Čtyři roky jsem pracovala jako vrchní sestra v léčebně dlouhodobě nemocných. Dodnes vidím babičku, kterou jsem měla ráda. Ještě dnes bych našla postel, na které ležela. Nikdy nezapomenu na to, když jsem ji držela za ruku, zatímco umírala. Člověk to v sobě prostě má, ale musí se přes to dostat.

Máte respekt ze „svých“ sestřiček v krumlovské nemocnici?
Když bych s nimi měla stát u lůžka a měla někomu píchnout injekci, tak bych to nechala na nich. Za ty roky v praxi jsou větší odborníci. Tím nechci říct, že bych to už neuměla, je to jako jízda na kole. Jde mi o to, že je můžu metodicky vést, leccos zprostředkovat, jenomže doba jde šíleně dopředu a pokud člověk z té praxe vypadne, špatně se naskakuje zpátky. Z kanceláře nemůžu všechny ty novinky vstřebat. Nemohu si hrát na paní chytrou.

Jste na svůj personál pyšná?
Určitě jsem na své sestry pyšná. Zvlášť po akreditaci, kterou jsme v tomto roce získali. Už to není tak, že se člověk něco naučí a praxe je nakonec jiná. Sestry vše dělají tak, jak se učí žákyně ve škole. Myslím, že se nám to daří. Nikdo nic nešidí. I když, samozřejmě se vždycky někdo, kdo se snaží šidit, najde, ale ten kolektiv je tak nastavený, že to škození člověka přestane bavit. Sám se srovná.

Sesterský kolektiv je dobrý?
Myslím, že ano. Samozřejmě je ale něco jiného, když jsem s nimi já, či naopak. Ovšem kolektiv je tu dobrý a jsem ráda, že v něm mohu pracovat.