Od konce léta má Český Krumlov k dispozici nově rozšířenou skládku tuhého komunálního odpadu a nový svozový vůz.

Ten v sobě kloubí několik výhod. Vejde se do něj více a přitom se dokáže poměrně pohodlně vytočit i v těch nejužších uličkách historického centra města.

Oproti starým multikárám se také nestává terčem fotoaparátů japonských turistů, kteří je často považovali za dobové vozítko určené pro pobavení návštěvníků města zapsaného na seznam UNESCO.

12.15: Sedám do auta a vyjíždím směr skládka. Předtím jsem se už dozvěděl několik zajímavých čísel: „Celková měsíční spotřeba pohonných hmot se díky novému svozovému vozu snížila průměrně o 58 litrů, během hlavní sezony i o sto litrů,“ uvedla Vlasta Horáková, vedoucí českokrumlovského odboru životního prostředí. Uspořilo se 600 ujetých kilometrů.

12.20: „Auto nám opravdu hodně pomohlo,“ říká už v administrativní budově u skládky vedoucí Martina Žlunková. „To, co teď odveze najednou, museli dřív s multikárou odvézt na desetkrát,“ dodává. K tomu je nutno dodat i další podstatný fakt – meziročně se z historického centra odveze o 15 tun tuhého odpadu více.

Cestou na skládku jsem míjel sběrný dvůr a na něm několik odložených lednic. Kolik jich tak lidé z Českého Krumlova a nejbližšího okolí dokážou vyhodit? Hodně.

„Od druhého listopadu do 18. ledna přivezli lidé 110 kusů lednic,“ hlásí mi vedoucí skládky. Sto deset lednic za necelé dva měsíce? Pak, že je krize, říkám si s představou, že taková lednička se vyhazuje pravděpodobně jen v případě, že si člověk koupí novou.

12.40: Obsluha skládky bojuje nejen s návalem odpadu sypaným ven ze sběrných vozů, ale i s odpadky dovezenými a odloženými u vchodu. Stává se, že v době, kdy nejsou sběrný dvůr nebo skládka otevřeny, zanechají před branami lidé opravdu leccos. Nejčastěji právě ony ledničky, ale i televize, kusy nábytku nebo dokonce také rozebrané auto.

Během této zimy tady stejným způsobem někdo odložil i živá štěňata. „To bylo za těch největších mrazů, naštěstí se jich ujal útulek a podařilo se je zachránit,“ doplnila Martina Žlunková.

12.45: Přijíždí jeden ze svozových vozů. Přisedám k posádce a sjíždíme na samotnou skládku. Je zima. A pořádná. Vzpomínám si na klukovské sny býti popelářem. „Já jdu raději stranou, je v tom popel,“ říká jeden ze dvou mužů posádky auta. Za chvíli je kolem nás obrovský hnědý mrak.

12.50: Na skládku dorazil další vůz. Také on je za chvilku zavalen prachem z naloženého popela.

12.55: Kousek od sebe stojí bagr, z něhož právě vylézá Zdeněk Mikeš, a takzvaný kompaktor. To je osmadvacetitunový stoj s radlicí ve tvaru mříže, ocelovými koly, na kterých jsou namísto pneumatik hroty. „Kompaktor využíváme jen na utlačení a zhutnění navezených odpadků, na silnice se s tím nedá,“ odpovídá Mikeš.

13.00: Postupně si procházím skládku, pozoruji, jaký je rozdíl v navezeném množství odpadu před půl rokem a nyní. Značný. Vypočítaná rezerva je tady zatím na pět let. Pak se bude muset skládka zase rozšířit.

13.10: Odjíždím. Pakliže jsem jako kluk váhal mezi povoláním kosmonauta, popeláře a nebo novináře, pak vím, že tady se mi přání zčásti na chvilku prolnula.