Na seznamu vystavovatelů jsou zástupci automobilek i řada soukromníků. Jedním takovým je i Pavel Janouš z Nové Bystřice, který je fanouškem právě vozů s americkou historií. Vlastnímu koníčku propadl natolik, že si otevřel muzeum. Jeho sbírka čítá na 140 kusů, mezi nimiž jsou i skutečné unikáty jako například DeLorean V12, který je jediný na světě. Zajímá se nejen o historii jednotlivých modelů, ale také o příběhy, které se pojí ke konkrétním kouskům v jeho sbírce.

Máte, co se týče sběratelství vytyčen cíl? Už jste mu blízko?
Záludná otázka, která se navíc tváří draze. Určitě bych rád ve své stáji měl auta věhlasných značek, která vídávám na světových výstavách typu Pebble Beach Concours d´Elegance, Concorso d´Eleganza Villa d´Este nebo na setkáních při jízdách Mille Miglia. Je to pár let, co jsem stál před otázkou, zda jít za jedním konkrétním autem anebo pokračovat v tom co je i základem muzea – být jedinečný v rozsahu sbírky. Paradoxně ani jedno z toho není tím vytyčeným cílem. Rozšiřování sbírky a každoroční představení nově pořízených aut je při slavnostním zahájení sezony již tradicí. To letošní připadne na 25. května a většina z těchto nově zakoupených aut bude mít předpremiéru na automobilové výstavě Legendy o týden dříve. Ale zpět k otázce. Mým cílem je dostat se do první desítky největších evropských auto muzeí. Areál staré fabriky, kde zabíráme zhruba 30 % plochy, ten potenciál má. Uběhlé čtyři roky nám přinesly hodně zkušeností a také rozptýlily obavy z nezájmu veřejnosti. Aktuálně vystavujeme na padesát automobilů a jednou tolik jich mám skrytých v depozitu a další jsou v procesu renovace. A v podstatě neomezené množství mohu mít zapůjčeno od sběratelů, kteří ke mně jezdí a když vidí, jak se o vozy staráme, rádi si uvolní místo v garáži a my můžeme mít nový exponát. Cestou k tomuto cíli je kooperace s městem Nová Bystřice a určitě forma dotace, jelikož investice bude v řádů desítek milionů.

Kolik aut má vaše aktuální sbírka?
Aktuálně čítá sbírka 127 vozů. Věřím, že patřím mezi lepší průměr, ale jistě jsou tu větší grófové.

Manželka na auta nežárlí?
V autech se dá jezdit, jsou to krásné stroje a je zbytečné to vidět jinak. Asi jako mnohý až příliš zapálený entuziasta samozřejmě zanedbávám rodinné povinnosti, měli bychom i s dětmi jezdit častěji za přáteli, na veteránské, ale i na jakékoli jiné akce.

Jaký je váš nejlepší kousek?
Znáte to, to je jako s dětmi. Také vám málokterý rodič řekne, které má nejraději. S auty je to stejné. Například letos vyjma zmíněných aut, které návštěvníci Legend a posléze našeho slavnostního zahájení sezony uvidí jako první, povezu do Holešovic i Forda z roku 1912. Dědečkovi je již 107 let a ano, je to jedno z mých nejlepších aut ve sbírce.

Neměl byste si tedy spíš „dědečka“, jak říkáte, hýčkat doma?
Legendy jsou jednou z mála úžasných příležitostí, jak se blýsknout v Praze a udělat si tak reklamu v místě, kam běžně nemáme dosah. Přesun Legend na Výstaviště kvituji s povděkem, jelikož areál umožňuje důstojnou prezentaci všeho, co se kolem světa aut a techniky točí. Veterány, které přivezu jsou jen střípkem celého rozsahu akce, ale i tak dobře vím, že historická scéna je trvalou součástí této výstavy a lidi chtějí stará auta vidět. A letos má výstava navíc podtext amerických aut. To je pro mne jasná výzva.

Jaké svezení ve vás nechalo nejhlubší dojem?
Upřímně srdíčko buší vždycky, když se po kontrole všeho potřebného pokusíme nastartovat nově přivezený vůz. Když auto chytne, téměř na všech videozáznamech mám u toho zavřené oči, a to ne proto, že bych si tu chvilku užíval. To ani vzdáleně. Snažím se soustředit na každý zvuk, každý projev, který tam nepatří. Nejraději bych je startovat se stetoskopem. Jízda samotná je vlastně jen pokračováním téhož. Jak se bude auto chovat? Co převodovka? Rozvodovka a co diferenciál? Jdou řadit všechny rychlosti a co řízení, vibrace od kol atd…

Odborná veřejnost vás považuje za odborníka. Podílíte se osobně na renovacích?
Odborníkem můžete být na jednotlivé auto. Nebo při skutečně intenzivním studiu na určitou značku. Tím, že mám v muzeu zastoupeno více jak 20 různých amerických výrobců, soustředím se na historické souvislosti. Což není o nic jednodušší, snad spíše naopak. Designéři, jezdci a inženýři fluktuovali mezi jednotlivými automobilkami. Jejich majitelé často dali značce do vínku pouze jméno, ale osud firmy se vydal jinou cestou. Značky zanikaly, aby se jiné popraly o místo na trhu. Přišla konsorcia jako GM, automobilky již tehdy vydatně kooperovaly a pak přišla válka a samozřejmě i velká hospodářská krize, která také zamíchala kartami. Zdaleka neznám a neuvědomuji si všechny souvislosti, které ovlivňovaly chod automobilek. Nicméně studium tohoto je pro mne důležitější než znát dokonale historii pouze jednoho vozu. Pravdou ale je, že jedna automobilka mi učarovala nad jiné. Je to Lincoln Motor Company. Překrásně spletitý příběh, který píše hned několik per najednou, známá jména, které osud svedl dohromady, aby několikrát rozprášil jejich sny a dohody. Vozy Lincoln byly vždy něco extra a je jen škoda, že se na tuto hierarchickou tradici tak špatně, nebo lépe řečeno neobratně navazuje. Do Prahy letos vezu skutečný unikát. Auto, které předpokládám, že je jediné v republice – Lincoln Cosmopolitan 1949. Karoserie předběhla dobu o minimálně deset, patnáct let, výbava na úrovni luxusního auta let šedesátých. Přesto jich nevyrobili moc, a to je vlastně dobře, jelikož jako u každého veterána cena stoupá úměrně s klesajícím počtem vyrobených, nebo dochovaných aut.

Jaký je nejzajímavější příběh, který se pojí k vozu ve vaší sbírce?
Je jich více. Od běžné korespondence, na konci které padla dohoda o koupi a prodeji auta, přes nutnosti nechat se zastupovat členem různých spolků se kterými byl prodávající ochoten jednat. Například jsem musel přijmout členství v jakémsi společenství, které brání práva indiánů, a to jen proto, abych mohl koupit Lincoln model L z roku 1926 z indiánské rezervace kdesi na hranicích Arizony a Nového Mexika. Vzpomínám si, že to byli Navahové a laškovat s ohnivou vodou jsem si skutečně nedovolil. Jednání bylo důstojné a klíč od vozu mi předávali, jako by to byl šém od Golema. Nebo vás asi zaujme historka a fakt, že dnes krásný bílý Ford, který návštěvníci taky na Legendách uvidí, původně vláčel brány na poli u farmy kousek od břehu řeky Salmon River v Connecticutu. Majitel nechtěl o prodeji ani slyšet, jelikož tak dobrý traktor přece nebude dávat z ruky. Nezbylo tedy se poohlédnout po skutečném traktoru. To byla cesta, jak starousedlíka přesvědčit k prodeji. Je to mimochodem závodní automobil určený pro jízdu do vrchu. Dalo by se pokračovat dál. Téměř za každým vozem vidím majitele, jeho rodinu a osud, který v těch autech již zůstane navždy.

Jakou cestou auta získáváte?
Cesty za nákupem aut by mohly být zábava spojená s poznáním, ale na to bohužel není čas. V USA jsem kvůli automobilům byl, že byste to na prstech jedné ruky spočítal. Chystám se prohloubit spolupráci s Washingtonskou národní knihovnou, s vedením Lincoln klubu USA a zejména se společností Ford Motor Company, jelikož na příští rok chystám realizaci jednoho skutečně ojedinělého nápadu. V muzeu vzdáváme hold Henrymu Fordovi, jakožto otci pásové výroby aut. Zatím vystavujeme tři Fordy model T, a to před dvacet metrů dlouhou prosvětlenou fotografií právě z oné pásové výroby. Vzal jsem si do hlavy, že právě u nás v muzeu tuto legendární linku uvedeme do pohybu. Že lidé skutečně uvidí na vlastní oči to, co mohli vidět jen na obrázcích. Auta se budou pohybovat po kolejnicích a předvedeme ten nejzajímavější krok při tehdejší výrobě auta, tak zvanou svatbu. Karoserie se setká s podvozkem. Na tomto projektu spolupracuji s Americkou ambasádou, s Českým vysokým učením technickým v Praze a také s výrobcem skutečných výrobních linek dnešních automobilek, s Chropyňskou strojírnou. Tam mi poprvé nabídli že za pár miliard by dodali skutečnou linku na výrobu skutečných Fordů T, ale to jsem s díky odmítl. Pobláznil jsem prostě kde koho a pomalu se tato vize začíná naplňovat. Představte si, že právě u nás v Česku budeme mít pohyblivou, věrnou kopii Fordovy výrobní linky. Není to skvělé?

Co vše ještě návštěvníci muzea neviděli?
V Depozitu jsou Frankliny, Nashe, Hupmobily, Chevrolety, Dodge, Buicky, Grahamy, Cadillac LaSalle, Studebakery a samozřejmě mí oblíbení Lincolni. Z mladších aut například Ford Edsel, Pontiac Silverstream s překrásnou sedanetovou karoserií a SV řadovým osmiválcem. Dále Jaguary, Rollse, Oldsmobily, Imperialy, Buicky Riviera anebo také novinku – v bídném, ale kompletním stavu De Dion Bouton z roku 1905. Bude potřebovat generelní opravu, ale tato auta nebyla složitá a během dvou, tří let bychom se mohli těšit na první jízdu.

Jak často je leštíte, čistíte?
Přestože jsou auta pod střechou, práší se. Každý den ráno prachovkou musíme smést mikroskopickou vrstvičku prachu, jelikož po delší době by bylo obyčejné smetení spíše ke škodě laku. Ošetřujeme sedačky emulzí na sedla koňů, to se velmi osvědčilo, je třeba impregnovat veškeré gumové i koženkové části aut. Zbytečně veterány nemočíme vodou, pouze po zimě přichází očista včetně oplachu a vytepování interiéru. Je to hodně práce, ale když se na Legendách nebo v muzeu v Nové Bystřici u mých vozů někdo zastaví, chci, aby měl před sebou krásně a pečlivě udržovaný automobil.

Jonáš Kašpar