A nejen to, zasahuje i do kulturního života místních lidí. Naposledy zde zorganizoval festival dokumentárních filmů Jeden svět, který zaznamenal úspěch. S největší pravděpodobností se tedy nadějný student pustí i do dalšího ročníku…

Jak byste zrekapituloval letošní ročník z hlediska návštěvnosti? Jste spokojený?
Návštěvnost mě příjemně překvapila, na veřejné projekce přišlo více divaček a diváků než loni, dosáhli jsme čísla téměř 250 hostů. Je to pro nás hodně důležité číslo, festivalem nevyděláváme, ale snažíme se lidem ukazovat, že svět není možné vidět černobíle. Promítáme dokumenty od nás a z celého světa, každý z nich nese určité poselství, zprávu a nutí nás uvědomit si, že nežijeme v dokonalém světě, a hlavně, že lze leccos změnit k lepšímu.
Další velkou radost nám přináší spokojenost diváků; pro letošní ročník jsme se snažili vybalancovat při výběru faktory atraktivity snímků a zároveň lidskoprávního přesahu, kvůli kterému festival děláme. Reakce divaček a diváků byly zatím vysoce pozitivní, doufáme tedy, že se díky tomu o festivalu dozvědí další lidé a za rok budeme mít ještě větší úspěch.

Který z uvedených snímků vás nejvíce šokoval?
Každý z filmů má epicentrum v úplně jiné rovině života, proto je velmi těžké říci, který na mě zapůsobil nejsilněji. U filmu o běloruských volbách naskakuje i mladému člověku jako mně husí kůže při představě, že podobná totalitní atmosféra vládla i u nás po několik desetiletí. Takové filmy ve mně vyvolávají panickou hrůzu, že se něco takového děje v době, kdy si my už žijeme poměrně svobodně. Potom jsme měli filmy o arabských revolucích nebo lásce mezi dvěma bezdomovci, takové příběhy zase jasně ukazují, že žijeme v době plné předsudků a stereotypního vnímání určitých skupin lidí. Hodně dlouho jsem také přemýšlel o filmu, který nastavuje zrcadlo našim návykům zacházení s potravinami. Převálcoval mě fakt, že skoro polovina světové produkce zeleniny a ovoce skončí nevyužitá na skládce.
Měli jste možnost vybrat jednotlivé dokumenty, nebo se všude promítají stejné snímky?
Jeden svět uvádí každoročně přes sto dokumentárních snímků, my máme možnost vybírat si z přibližně šedesáti  z nich. Ve volbě máme naprosto volnou ruku a vždy se snažíme o dramaturgický smysl jejich zařazení na festivalu u nás. Každé město, kterých letos bylo čtyřicet, má své specifické publikum. My se ho snažíme vnímat a z reakcí divaček a diváků, kteří na festival přijdou, se také poučit. Co se letošního dramaturgického složení týče, mám velkou radost z rovnoměrného zastoupení českých a zahraničních filmů, málokdy je to z důvodu kvality možné.

Jaká sorta lidí na projekce chodila?
Jeden svět tradičně přitahuje nejvíce mladé lidi, nicméně naším cílem je zasáhnout co nejširší veřejnost. Jeden svět se již tradičně zabývá mezigeneračními vztahy, filmy o seniorech promítáme také dětem a studentům. Obávám se, že mnoho dospělých lidí v Českém Krumlově si možná neuvědomuje, že se v jejich městě děje jedna z nejvýznamnějších kulturních akcí v České republice, která je určena právě jim a snaží se obohatit kulturní život ve městě.

Jaký smysl podle vás mají dopolední projekce pro školy?
S mladšími žačkami a žáky se koukáme na několik krátkých, dabovaných filmů, po každém z nich následuje reflexe s vyškoleným moderátorem nebo moderátorkou. Na dětech je vždy vidět, že mají radost z rozhovorů o tématech, na které ve škole nezbývá čas, ale jsou důležitá pro každodenní život. Při debatách obsáhneme většinou rasismus, handicapy, vnímání jinakosti nebo třeba životní prostředí. Děti se učí uvědomit si, že i ony přijímají zodpovědnost za svět, ve kterém žijeme. Studentky a studenti se potom zabývají filmy s komplexnějšími tématy a přemýšlejí o nich v souvislostech s jejich okolím a situací ve světě.

Jak náročná je organizace takové akce?
Nemám na to moc dobrý odhad, protože je pro mě festival součást náplně volného času, ale myslím, že se na něm pracuje tak pět měsíců. Část doby pracuji sám, další kolegyně a kolegové přibudou během listopadu nebo prosince. Týden před festivalem se potom rozrosteme o motivované dobrovolnice a dobrovolníky, bez kterých by se festival nemohl konat. Po celou dobu příprav nám zajišťuje formální a administrativní podporu Centrum pro pomoc dětem a mládeži a někteří jeho zaměstnanci. Zkrátka, ve třídenním (pro školy pětidenním) festivalu se skrývá neúměrné množství našeho času a úsilí.

Hodláte Jeden svět přivést do Českého Krumlova i v příštím roce?
Myslím, že moje motivace jsou více než průhledné. Stejně jako moje kolegyně a kolegové považuji Český Krumlov za své domovské město, a proto chci, aby zde tak výjimečná akce nechyběla. Jsem přesvědčen o tom, že to místní oceňují. Rád bych festival obohatil o další akce, ve městě je prostor nejen pro výstavu a koncerty, chtěl bych se inspirovat u kolegů z jiných regionálních festivalů a uspořádat například také menší NGO market, prezentaci neziskových organizací z města.

Jste bývalým studentem krumlovského gymnázia. Jak na roky strávené na této škole vzpomínáte?
No, byla to léta plná patálií, ve škole jsem měl spoustu problémů. Jsem ale rád, že jsem se díky své učitelce Václavě Šnokhousové a tehdejším organizátorkám filmového klubu Jeden svět v Boudě, Báře Hudečkové a Báře Duchoňové, k prostředí dokumentů o lidských právech dostal. Šlo o krátký, spontánní moment rozhodnutí, že klub převezmu, a můj život to ovlivňuje už další čtyři roky.

Sledujete dokumentární filmy i ve svém volnu?
O dokumenty se zajímám i mimo Jeden svět. Vyhledávám je záměrně i na jiných festivalech a filmových přehlídkách. Nicméně musím říct, že dokumenty uváděné na Jednom světě jsou pro mě vždy nejpřitažlivější  právě díky jejich niternosti a apelu na naše chování a skrytému imperativu: Rozhlídněte se kolem sebe, a pokud něco není v pořádku, jednejte.