Když člověk vidí zašlou fasádu domu na vyšebrodském náměstí, neřekl by, že všechny tyto hudební hvězdy prošly nahrávacím studiem AV servis ukrytým v suterénu. Od června 1993 v něm desky natáčí Jan Friedl.

Nápisy na domě oznamují jen opravy elektroniky, montáž antén či prodej magnetofonů. Jen co však otevřete dveře ve sklepě, máte jasno: obří mixážní pult, reprobedny, mikrofony a stojany. Na stěnách kabely, sluchátka, dvě kytary jako dekorace, tamburína, valcha, plno placek z festivalů, fotografií, ale i parte Tučného.

„S Vláďou Čížkem jsme si v 80. letech vysnili, že by bylo hezké mít studio. A po roce 1990 chtěla Pavlína Jíšová s Weekendem udělat desku. Jak jsme byli všichni kolem třicítky, nabití nadšením, měl jsem nějaké peníze, tak jsme do toho šli. V tomhle domě, kde sedíme, bylo tehdy všude uhlí,“ ukazuje Jan Friedl.

Studio budovali půl roku. Zapojili všechny možné kamarády včetně zpěváka Viktora Porkristla jako zedníka. První se natočila deska Jíšové. „Druhá byla 15 let Nezmarů, pak Spolektiv a pak už nevím,“ směje se čtyřiapadesátiletý rodák z Budějovic.

Začal v sedmnácti

Se zvukařinou začínal jako sedmnáctiletý u skupiny Záře v budějovické Besedě. Později přišly kapely Létavice a Kobylky, dlouhá léta zvučil Portu v Plzni a jezdil s Nezmary, Žalmanem, Minnesengry a Sem tam. Připomínají to desítky fotografií na stěnách.

Studio pojmenoval AV podle latinského názvu Vyššího Brodu Alto vadum. Kromě nahrávací místnosti a režie ho tvoří ještě pokoj s kuchyňkou.

První, co oči zaujme, je dlouhý mixážní pult Amek Angela se 24 stopami. „Na stejný typ nahrávali desky Pink Floyd v anglickém studiu Abbey Road. Každý ten pult je originál, není to sériová výroba,“ upozorňuje.

50 mikrofonů

Zajímavé je, že nemá hudební vzdělání ani na nic nehraje. Muzikantství nicméně zdědil po otci, hudbu poslouchal odmala a vyučil se mechanikem elektronických zařízení.

Za zásadní považuje vytvořit pohodu. Pracovně pak najít ideální zvuk nástroje. „Dva tři dny práce dá třeba, než nazvučíte bicí. Musíte také hlídat, aby to bylo rytmicky správně, čistě a čitelně,“ vysvětluje. Mimochodem, jen mikrofonů má 50 – na každý nástroj i hlas je podle Friedla potřeba jiný.

Neméně důležité je, jak je studio vytlumené. Vymyslel to Bohumil Sýkora, muzikant a teoretik akustiky, který navrhl obložení do Mozartea, Rudolfina i Sazka areny. Použila se hobra, slisované dřevěné piliny. Ve stropě je sádrokarton a vrstvy skelné vaty.

„Každá protější stěna musí být jiná, ideálně, aby to nebylo rovnoběžné, ale takový šiškoid. Je to kompromis mezi tím, aby muzika šla nahrát, aby nešel hluk zvenku, a když hraje rocková skupina, aby tenhle dům neodletěl do vesmíru,“ popisuje.

Muzikanti u něj natáčí do pásu, který zvuk zaznamenává do magnetické vrstvy. Je složité ho udržet při životě, jde o 'historické' zařízení z roku 1986.

„Jenomže to hraje úžasně. Ideální je kombinace pásu a počítače, ale nic není samospasitelné, vždy záleží na muzikantovi. Nebude za něj hrát ani pás, ani počítač, zvukař tomu může jenom pomoci.“

Hudba se ve studiu poslouchá z dvou druhů beden. Lidé si také pouštějí muziku z různých přístrojů, a je třeba, aby nahrávka všude zněla dobře. Kvůli tomu jsou u pultu menší bedny s bílými reproduktory.

Roli hrají i umělé dozvuky nebo kompresory, které řeší dynamický rozsah. Jednoduše: zesílí, co je moc potichu, a zeslabí, co je příliš hlasité. „Aby se nestalo, že když jedete v autě, pořád hýbáte knoflíkem hlasitosti,“ zdůvodňuje Friedl.

V jeho studiu vznikne v průměru pět alb ročně, jedno se natáčí a míchá zhruba 150 hodin. Hostil držitele ceny Anděl Jiřího Smrže či Cop, kapely z Česka i ciziny. Žánrově folk, helikonkáře, ale hlavně rockery. Nejznámějším je asi Kamil Střihavka.

Pro Střihavku 16 stop

„Byl úžasně připravený, sice se jeho zpěv točil do 16 stop, ale přesně věděl, co v které chce mít. Hvězdy mají zkušenosti, je s nimi daleko jednodušší práce: vědí, co chtějí, a nedělají pokusy,“ vzpomíná.

S hudebníky si leckdy opravdu užije. Jeden bubeník, zvyklý z koncertů na světla, si je s sebou přivezl a nasvítil se, rockový zpěvák chtěl zase pytle s pískem. „Když se mu nedařilo a potřeboval vybít energii, chvilku do něj kopal a pak zpíval dál,“ usmívá se Friedl.

Traduje se, že při natáčení se některé skupiny tak pohádají, až se rozpadnou. Na otázku, zda musí být psycholog, odpovídá jasně.

„No jejda, obrovský! Chlap je ješitný, potřebuje slyšet, že je velmi dobrý, ženy si zase méně věří, ty musíte víc pochválit. Snažím se situace zlehčovat, všichni přijdou s nějakým napětím,“ říká.

Potřebnou vlastností je i trpělivost – stane se, že někdo nahrává jednu pasáž hodiny. Za podstatné ještě označuje, aby studiový zvukař jezdil i po koncertech. „Když s někým smícháme desku, nikdo to na pódiu lépe neozvučí, protože vím, co přijde, slyšel jsem tu skladbu tisíckrát,“ myslí si.

Když se člověk pořádně rozhlédne po studiu, překvapí ho pár drobností. Jednak třeba ošoupaná židle (peníze jsou prý vždy třeba na něco jiného) nebo baterka u mixpultu. „Když se potřebujete zezadu potopit do spleti drátů, musíte si posvítit,“ objasňuje zvukař.

A přehlédnout nelze ani velkou podprsenku na jedné zdi. „Ta je od dívčí kapely Přelet MS. Mám kus moravského kroje od skupiny Koňaboj, tak je to napadlo a jeden den ráno tam visela na zdi i s podpisy.“

Zvukařské pojmy

Case: Transportní obal na techniku, Master: Smíchaná a sestříhaná nahrávka, Mix: Mixážní pult, Náběr: Slangový termín pro nahrávání, Párák: Hlavní kabel od mixu na pódium, Režie: Místo, kde sedí zvukař u mixu, Šavle: Ovladače hlasitosti na mixu, Vinčus: Ochranný molitan na mikrofon