V těch chvílích se radují fandové všeho věku, Krumlovsko stejně jako celá republika znovu žije hokejem. A protože se hochům na mistrovství světa v hokeji daří, příznivců valem přibývá.

Hospody, kde mohou nabídnout obrazovku, jsou ve výhodě. Doma u televize na gauči je sice fajn, ale teprve v partě lidí vládne ta pravá atmosféra.
Přímo luxusní podívanou si užívají diváci ve velešínském kině. V pondělí večer jich sledovalo na plátně přímý přenos hokejového utkání s Německem nejméně šedesát. Převládala mezi nimi mládež, nechyběly hokejové dresy či šály v barvách národního týmu. Mimochodem – v Chabičovicích se ten večer mihlo auto, které mělo zadní stěnu bočních zrcátek také vyvedenou v národních barvách, takže měl člověk dojem, že auto na něho zírá očima v podobě českých červenomodrobílých vlajek.

„Netušil jsem, že se tady hokej takhle nádherně promítá, dozvěděl jsem se to až dneska na intru,“ říkal v sále velešínského kina osmnáctiletý Lukáš z Horní Stropnice, který nechtěl prozradit své příjmení. „Dneska jsem tu tedy poprvé. Jinak hokej sledujeme pořád od samého začátku na intru. Je to dobrý, vzrušující. Vždycky kouká na zápas celý intr. Při gólu se celý otřásá. Zatím se to na mistrovství vyvíjí skvěle, moc se mi to líbí, doufám, že dneska vyhrajeme. Protože jinak si to neužiju.“

Hokej je ostře sledovaný i u Lukáše doma v Horní Stropnici. „S tátou vždycky koukáme. A mamka? Ta jenom z povinnosti. Spíš se stará o mladšího bráchu. Někdy také fandí, ale moc ji to nebere.“

S tím se nedá nic dělat. Hokejisté, ač jsou až na Slovensku, se zkrátka všem nemilosrdně nastěhovali do domácností a ovládli jejich dění bez ohledu na to, zda se to paním domu líbí nebo nelíbí.

Vášnivou debatu v pondělí odpoledne kvůli hokeji podstoupila i Lenka Kozáková z Velešína, když svého muže přesvědčovala, aby – zápas nezápas – zajeli do Mirkovic. „Odpoledne zvítězila ona, ale večer táta, kterej hokej hltá,“ říkal se smíchem jejich dospělý syn Petr, který šel okouknout promítání hokeje v kině.

Ovšem hokej má zvláštní moc omotat si kolem sebe i něžnou polovinu lidstva. „Jsme tady vždycky, když se promítá,“ říkala vesele Jana Mišoňová, která do kina doprovodila své syny, třináctiletého Honzu a devítiletého Davida, který si právě od baru odnášel zásobu pití – litrový tuplák ledového čaje s vodou. „Já jsem velký fanda!“ horlivě ujišťovala Jana. „Zůstali jsme tu i v neděli, spolu s dalšími lidmi, po besídce ke Dni matek. Dívám se na hokej i doma, ale tady je to lepší, tady si člověk může pořádně zařvat, když dáme gól!“

Nápad nabídnout divákům hokejové zápasy českých reprezentantů na plátně kina se zrodil v hlavě pracovníka kina Lukáše Růžičky. „Chtěl jsem jenom zkusit, jestli budou lidi chodit. Jen tak, zadarmo.“ „Navíc je tu nekuřácké prostředí, takže tady omladina a další diváci nesedí ve smradu. A v pátek se tu sešlo tak kolem stovky lidí,“ doplnila ho provozní baru Maryna Synytska. „Promítáme jenom klíčové zápasy, tedy zápasy, kdy hrají Češi.“