První porevoluční starosta Českého Krumlova Jan Vondrouš je jedním z mála, kteří v komunální politice zůstali od roku 1989 až do současnosti. Jak vnímá dění ve společnosti a v Českém Krumlově v souvislosti s letopočty 1968, 1989 a 1990?

Když si vzpomenete na roky 1968 a 1989, jak dnes s odstupem doby vnímáte to, co přinesly? A jak jste to vnímal tenkrát?
V roce 1968 mi bylo 16 a v tomto věku vnímáte takové společenské události méně odpovědněji, než v dospělosti. V osmašedesátém skončilo něco, co původně vypadalo slibně, ale v tom teenagerském věku se to člověka tak nedotkne. Rok 1989 byl ale pro mě naprosto zásadní. Jak jsem se nemohl angažovat coby šestnáctiletý, angažoval jsem se o to víc později.

Jak to myslíte?
V létě před dvaceti lety jsem do Českého Krumlova přivezl petici Několik vět. Asi jsem nebyl jediný, ale v bance, kde jsem pracoval, jsem pro ni získal hned pět nebo šest podpisů. Ale ihned to s sebou neslo i pocity odpovědnosti, protože na Svobodné Evropě petici i s podpisy četli a mě v tu chvíli začala docházet obava ani ne o mě, ale o ty, kteří ji podepsali. V srpnu 1989 jsme přece vůbec netušili, že přijde listopad a revoluce.

Jak jste se vlastně potom dostal ke starostování?
Já jsem vyšel Arnoštovi Bednářovi a jeho systému děrovacích štítků v nějakém tehdejším počítači (smích) jako nejvhodnější kandidát. Prostě jsem přijal kandidaturu.

A proč jste kandidaturu přijal?
V osmdesátém devátém přišel obrovský pocit uvolnění, ale alespoň u mě se ihned dostavil i pocit odpovědnosti. Říkal jsem si – když jsme takhle chytří, dokážeme si vlastně sami zorganizovat město nebo stát? O ten stát jsem ani obavu neměl, ale měl jsem obavy hlavně o místní politiku? To nebylo jednoduché. Neměli jsme žádné zkušenosti. Když jsme vyjeli poprvé za hranice, viděli jsme, že to funguje, že je možné mít opravený dům, zameteno, posečenou trávu, že je možné mít plné obchody zboží. Ale jak? A já byl záhy odpovědný za čtrnáctitisícové město ve dvou funkčních obdobích.

Co vám dnes nejvíce vadí?
Když si lidé pletou demokracii s anarchií. Určitý systém je nutný, občan musí vědět, kde jsou meze, že se nesmí házet zápalné láhve do domu nějaké člověka a podobně. Společnost musí mít svá pravidla. Není také možné podporovat nějaké přehnané sociální systémy. Musím přece vědět, k tomu, abych žil na nějaké životní úrovni, je nutné pracovat.