Mládí pryč a do důchodu daleko

Například sedmačtyřicetiletá Jaroslava z Chvalšin, která předtím působila v realitní kanceláři, stálou práci marně shání už šest let.

„Hledám práci v kanceláři, ale je to beznadějné. Ač mi zbývá do důchodu dlouhých dvacet let, všude dávají přednost dvacetiletým holkám. Dalším mým handicapem je dojíždění. A to je šílené, protože do Chvalšin je hrozné autobusové spojení. Když bych vyjela v šest hodin ráno, vracela bych se v sedm hodin večer a předtím bych se musela dvě hodiny toulat někde po městě. A to je nemyslitelné, protože mám doma dítě školou povinné,“ vyprávěla včera.
Jaroslava to zkoušela chvíli v Tesco, ale tam, ač ji práce bavila, nevydržela kvůli nevyhovujícím podmínkám.

„Jinou práci ale fakt neseženu. A ve Chvalšinách je to mrtvý, tam nenajdete nic,“ dodala.

Podpora nestačí a práce není

Půl roku bez práce je dělník z loučovických papíren.

„Pořád si nějaké místo hledám. Bez práce nemohu být, s těmi pár korunami se nedá vyžít. Teď beru podporu 4,5 tisíce korun, ale za dva měsíce mi podpora klesne na pouhé 2,5 tisíce. Naštěstí manželka, vyučená řeznice, získala práci v Rakousku ve výrobně polotovarů, kde dělá knedlíky. Denně tam dojíždí, jenomže nemůže to táhnout sama. Věřím, že na jaře se něco sežene, až se rozjedou stavby,“ doufá pětačtyřicetiletý Štefan Rolník, který by bral jakoukoliv práci, ale jenom do nevelké vzdálenosti, protože se musí starat o dvě malé děti – dvouleté a žáčka druhé třídy.

„Dojíždění do Vyššího Brodu bych bral, ale vůbec nic se zatím nerýsuje. Sehnat práci je těžké – až moc.