V Praze před 71 lety se k radosti rodičů poprvé rozkřičel. Vyrůstal v malé vesnici na břehu Labe a v rodném městě, byť hlavním a krásném, prý nikdy netoužil žít. „Více mi vyhovují místa, která mohu obhlédnout nebo pěšky obejít. A to jsou Strakonice, kde žiji. Kromě ulic, zákoutí či domů občas potkám známého, jenž nikam nespěchá a s nímž je možné popovídat. Kromě nových zpráv vím, že stačí jméno či několik slov a oběma je jasné, o koho jde, jak se kdysi choval či co se tady v minulosti odehrálo. Totéž platí i o návštěvách okolních vesnic. Jednoduše řečeno, už více než 40 let žiji v kraji, kde je mi dobře.“

PRÁCE A LIDÉ

Někdy Miroslav přemýšlí o tom, jaké zkušenosti a kde získal. „Jinak jsem tehdy viděl svět, ale určitě nebyly k zahození ani tři roky, kdy jsem pracoval jako dělník v cukrovaru, papírnách či v lese.“ Největší část pracovního života se pohyboval mezi památkáři a téměř 20 let strávil ve strakonickém muzeu.

„Nedávno jsem přemítal, kolik jsem v těchto dvou profesích potkal zajímavých lidí. S kolika osobnostmi žijícími nebo tvořícími na Strakonicku sem měl tu čest se setkat, popovídat a něco se dozvědět. Zaujala mne pracovitost a znalosti například restaurátora a malíře Aloise Martana, radomyšlského rodáka archiváře Bohumíra Lifky, bělčického rodáka a spisovatele Ladislava Stehlíka nebo strakonického lékaře, historika a mykologa Jana Zdeňka Cvrčka. Bavorov mám navždy spojený s rozhovory s páterem a spisovatelem Františkem Hobizalem a v Dobrši jsem obdivoval přívětivého a laskavého děkana Martina Vícha. K zájmu o národopis mne přivedl velký znalec lidové muziky a tehdejší ředitel muzea ve Volyni Josef Režný. Těchto osobností bylo mnohem víca vyjmenovat nemohu ani všechny pamětníky se zajímavými osudy, znalce staré motocyklové techniky či vojenství. Jen mne teď trochu mrzí, že četná jména upadla rychle v zapomnění. Myslím, že mnohé z toho, co vytvořili, by nám mělo co říct i nyní,“ povzdechne si Miroslav.

K MINULÉMU SE NEVRACÍ

Brzy potom, co získal nárok na důchod, Miroslav z muzea odešel. Před devíti lety. „Prostě jsem uzavřel jednu kapitolu svého života. Teď už jen zpovzdálí sleduji, jak funguje muzeum či hoslovický mlýn, ale to je vše. Hodnotit současné dění, upozorňovat nebo něco navrhovat už nechci. Podle mne už nemá smysl vracet se k minulému a k tomu, jakou roli jsem kde v čem sehrál. Prostě – už bylo.“

Miroslav má teď spoustu volného času. „Já teď nechávám většinou věci kolem sebe volně plynout a spoléhám na štěstí a náhodu. Například jsem před lety nabídl přednášku pro dva domovy seniorů. Postupně se z toho vyvinuly pravidelné měsíční návštěvy pěti podobných zařízení.“ Což trvalo až do letošního března, než vše zahltil covid. „Vyprávěl jsem o svých cestách po vlastech českýchi do ciziny.

Přednášky změnily můj pohled na cestování. Před lety jsem se přistihl, že v navštívených místech si pokládám otázku, co asi by mohlo zajímat posluchače, jaká fotka by je mohla zaujmout? Jen doufám, že brzy se budu moct k povídání pro seniory vrátita jim i sobě přinášet něco zajímavého, zpestřit všední život.“

A ještě někde rozdává Miroslav radost: „Asi před pěti lety jsem se díky vnoučatům ocitl v Pohádkové kovárně v Selibově. Víceméně náhoda rozhodla o tom, že jsem tam začal jezdit, vyprávět pohádky a provázet areálem malé i velké. Letošní rok byl složitější, ale už se těším, pokud zdraví dovolí, na děti, jimž je v pohádkovém světě dobře. I na dospělé, kteří jsou ochotni hrát si a přiblížit se dětskému světu.“

Díky pracovním kontaktům se Miroslav seznámil s lidmi, kteří uměli zpracovávat filmy či dokumentovat. „Teď jsem toho využil a pokouším se zachytit střípky ze života svých blízkých. Nejen natáčet, ale zpracovávat dokumenty do filmové podoby. Myslím, že na krátký film se možná po letech podívají, ale nezpracované záběry, byť se zajímavými okamžiky, by jistě skončily v koši, jak se říká,“ komentuje svůj oblíbený koníček.

Bývá také akčnější a rád sedne na motorku. Ne aby proháněl silný stroj, ale chce se dostat na místa, kde ještě nebyl nebo kam se rád vrací. Rovněž si Miroslav Špecián občas užívá chladnější vody a kánoe, procházek a vnoučat. „Prostě se snažím prožívat dny podle možností v pohodě a poklidu. Nic víc. Neplánuji, něco možná na mne ještě čeká, možná se mi něco povede. Uvidím.“