Fotoateliér Seidel je už druhým rokem otevřen veřejnosti a pro mnoho lidí se stal znovuobjeveným fenoménem města Český Krumlov.

Náhodný objev před několika lety způsobil senzaci. V domě se zachovalo téměř 140 tisíc skleněných desek i celuloidových negativů, které jsou věrnou obrazovou kronikou Šumavy i běžného života v pohraničí v první polovině minulého století. Stejně tak úctyhodně vyznívá i dochované vybavení ateliéru a zázemí rodiny Seidelových.

Od počátku je vedoucím manažerem projektu Museum Fotoateliér Seidel Petr Hudičák.

Jak jste se k této pozici dostal?

V roce 2005 jsem projevil zájem na projektu spolupracovat hned poté, co jsem se dozvěděl, že dům zakoupil Českokrumlovský rozvojový fond. Oslovil jsem ředitele Miroslava Reitingera a ten mi později pracovní pozici nabídl.

Jaké školy jste vlastně studoval?

Vystudoval jsem Technologii dřeva se zaměřením na interiéry, jsem tedy vlastně truhlář, návrhář nábytku nebo interiérový architekt, to je moje původní řemeslo.

Když jsem byl malý kluk, dostal jsem od svého strýčka bakelitový fotoaparát CERTO KN 35. Tím začalo mé fotografování. Jak to bylo u vás?

Našel jsem doma fotoaparát z tehdejší NDR na kinofilm, možná si také vzpomenu i značku,… Nevím, ale fotografování, to znamenalo učit se, číst si dostupnou literaturu, trávit hodiny v temné komoře, na vysoké škole chodit do fotokroužku…

Ano, také jsem měl na koleji na starosti fotokomoru…

Já osobně říkám, že jsem vysokou studoval dálkově i když jsem byl řádným denním studentem, ale aktivit kolem školy bylo tolik, že se to nedalo stihnout. Ano, docházel jsem na všechny hodiny, na přednášky, ale zároveň jsem dělal studentský časopis, takže při přednáškách se nezřídka stávalo, že jsem během nich psal články.

To máme velice podobné. A asi nejsme sami, ale určitě patříme ke generaci, která bude jedna z posledních, co zažívaly ještě klasický mokrý proces výroby fotografií, tedy zvětšovák, vývojku, ustalovač,… A hlavně, fotoaparáty buď hlavně české, nebo ruské či z NDR?
(Pro mladší generace: NDR znamená zkratku Německá demokratická republika, tedy východní část dnešního Německa.)

Já jsem vlastně všechno zařízení měl z NDR, tady jsme nekupovali nic. Stačilo dojet do Drážďan a tam si člověk vybral,… pokud mu to Němci prodali, protože se i stávalo, že ve chvíli, kdy zjistili, že jste Čech, tak vám nic neprodali.

Vyvolat si doma fotku, to znamenalo mít určité znalosti a vybavení. Dnes vlastně stačí mít digitální fotoaparát a tiskárnu. Mám pocit, že se tím tak trochu vytratilo to kouzlo alchymie…?

Dobrá fotografie nevznikne jen díky fotoaparátu, ale je třeba mít dobré a kvalitní vybavení od foťáku přes počítač, monitor a tiskárnu. A všechny věci musí být navzájem dobře sladěny. Jejich náhodné sestavení sice normální amatérskou fotografii také přinese, ale aby byla opravdu dobrá, stojí to dost přemýšlení a zkoušení a hledání.

Faktem je, že věcí a situací, které ovlivňují výslednou fotografii je mnoho. Od světla, přes psychiku fotografa, kvalitu přístroje, zaostření, po záběr, jeho výřez, kompozici, sladění a sytost barev… Někdy říkám, že zázrakem je spíše to, že nádherná fotka vznikne, než naopak…

Ale fotka musí mít i diváka. Připraveného diváka. Protože já tu fotku můžu udělat, dát ji dejme tomu v rámci nějakého fotokroužku do mapového okruhu a uvidí ji pět šest fotokroužků v republice. Ale protože normálně nevystavuji, neuvidí ji nikdo. Možná by mi ji náhodou nějaký známý doporučil, abych ji zaslal do nějaké soutěže, možná se na jejím hodnocení náhodou shodnou tři čtyři porotci… jsou v tom další a další náhody…

Nebo náhodné objevení zapomenutých negativů rodiny Seidelových. Oslovila vás nějaká z nich tak, že to stojí za zmínku?

Z badatelského hlediska mne oslovuje každá jejich fotografie, kde je zachycené nějaké řemeslo. A to nemusí být jen tesaři, zedníci,… i práce na poli. Dále mne fascinují některé momentky. A zase, byla to náhoda, že zrovna v tu chvíli zmáčkli spoušť, protože u Seidelových platilo, že se mačká jen, kdy je objednáno a kdy to bude zaplaceno.

V takovém případě mne zaujala fotka motocyklu, slavného Laurin a Klement, opřeného o nějakou kapličku u cesty a po té cestě jde jakási slečna. Ta souhra, kdy na šumavské silnici jde někdo, Seidel zastaví, sleze z motocyklu, náhodou je tam něco, o co jej může opřít, poskládá přístroj, najde správnou kazetu, vloží ji do něj a fotografuje… to je úplně něco jiného, než když dnes máčknete spoušť.

Kde je tato fotka k vidění?

Negativ jsem viděl před lety při procházení a prohlížení toho, co kde se v jakých regálech muzea nachází. Negativ jsem zase zpátky do té správné krabičky vrátil, ale dodnes nevím, kde ta krabička vlastně je…