Vyniká nejen svou výškou, ale také přátelským postojem k lidem, a tak ho lze jen těžko přehlédnout.

Jeho doposud největší dílo, Divadelní klub Ántré, a také činnost v občanském sdružení Jazzky Krumlov přinesly do města mnoho zajímavých hudebních akcí. Navíc se divadelní kavárna stala první nekuřáckou kavárnou v Českém Krumlově.

Míro, odkud vlastně pocházíš a proč ses rozhodl pro stěhování právě do Krumlova?
Pocházím ze Spořilova. Ten je bezpochyby hlavní čvtrtí našeho hlavního města. Tam jsem získal svoje první zkušenosti, vyhranil si první názory a po 25 letech získávání a vyhraňování jsem chtěl nějaké zkušenosti uplatnit.

Při jednom z výletů do Krumlova jsem na vývěsce Městského divadla zahlédl informaci o výběrovém řízení na provozovatele divadelní kavárny. Tahle informace ve mně začala hlodat, a protože jsem zrovna skončil v zaměstnání, do výběrového řízení jsem se přihlásil. Správní radě Městského divadla se můj projekt líbil nejvíce, takže mi její členové dali důvěru.

A tak jsem mohl 30. prosince 2006 přijet se svou Škodou 125 L, až po strop napěchovanou věcmi, a na dobu neurčitou se ucházet o přízeň obyvatel Českého Krumlova. A samozřejmě, abych důvody svého příjezdu, Brycei, vyjmenoval všechny, svou roli určitě sehrála i ona okřídlená věta: Za vším hledej ženu.

Ptá se: Bryce Allen Belcher – hudebník, pedagog a překladatel pocházející z Massachusetts v USA, jenž svůj domov našel téměř před patnácti lety v Českém Krumlově. Jak sám říká, rozhodnutí zůstat v Česku bylo spontánní, leč s odstupem času se ukázalo být jako správné.

Otevřít nekuřáckou kavárnu v Čechách je dost odvážný obchodní krok. Co tě k tomu vedlo?
Prvním impulsem byla vyhláška, která říká, že hodinu před představením, během něj a hodinu po něm musí být všechny prostory kulturních stánků, mezi něž se divadlo samozřejmě počítá, nekuřácké.

A když jsem si představil, jak sbírám popelníky a vysvětluji lidem, že teď mají pět hodin chodit kouřit ven anebo do kuřárny, neuměl jsem si to úplně představit. Přemítal jsem a vzpomněl si na kavárnu Divadla v Celetné. Tam se přece také nekouří a chodil jsem tam rád! Nezbylo než to zkusit a doufat…

Nebál ses o kšefty?
Samozřejmě jsem se bál, ale všechny teoretické články mluvily o tom, že by to mělo fungovat. Možná si jen málokdo dokáže představit, jaké to ten první rok bylo. Kolik hodin jsem proseděl sám v opuštěném Ántré. Kolik otázek typu: „Ani teď, když tady nikdo není, si nesmíme zapálit?“ jsem zodpověděl a kolikrát jsem měl pocit, že už to nevydržím a vzdám to.

Naštěstí jsem kolem sebe měl spoustu lidí, i úplně nových známých získaných až zde, v Krumlově, kteří mi různým způsobem pomáhali a podporovali mne. Doufám, že jsem jim dostatečně poděkoval.

Čekají kavárnu nějaké změny?
Změnou určitě je, že jsem si po třech letech mohl dovolit dvě skvělé kolegyně, takže kromě mého obličeje, který je už tak okoukaný, se tam míháme stále tři. Chceme dál nabízet populárnější i neoposlouchanou muziku při pravidelných sobotních koncertech a překvapovat naše hosty občasným drobným rozšířením nabídky.

Já se snažím dál vymýšlet vtípky a fórky, i když mi to jde stále pomaleji a hůře. Žádnou převratnou změnu neplánuji, ale ono také není proč. Vždyť Ántré funguje teprve tři roky. Vlastně naším hlavním cílem je udržet si standard, který jsme nastavili, a udržet si i náklonnost našich hostů.

Odpovídá: Miroslav Kleňha – sám sebe charakterizuje jako multifunkcionalistu: provozovatele, poloarchitekta, servíra, zásobovače i dramaturga. Provozuje první nekuřáckou kavárnu v Českém Krumlově – Divadelní klub Ántré – a je činný v místním občanském sdružení Jazzky Krumlov.

Co se ti nejvíce líbí a co ti naopak vadí, když navštívíš jinou kavárnu v Česku nebo v zahraničí?
Líbí se mi, když má kavárna svého ducha a originální interiér. To je takové to povrchní plus. A teď to plus „hloubkové“. Mám rád, když obsluha se svým hostem žije. Když je vidět, že přemýšlí, co by si ten který host zrovna v tu chvíli představoval, co by si přál, a snaží se jít hostovi naproti tak, aby on si mohl odpočinout, uvolnit se.

To není jednoduché a snažím se to všem svým brigádníkům i zaměstnancům vysvětlit. Rozdíl mezi mnoha podniky u nás a v zahraničí je ten, že základní standard v surovinách i v chování k hostům je za našimi hranicemi dobře zažit a nemusí se tam tedy tolik snažit. Přece jen musíme po čtyřiceti letech komunismu makat víc než třeba Rakušané, kteří takovou degradaci morálky nezažili. Ale už nám to skoro jde, co myslíš?

Kromě Ántré jsi činný ještě v občanském sdružení Jazzky Krumlov. Jaké byly tvé začátky v tomto směru?
Začátky byly velmi hladké. První rok jsem vlastně zařizoval část hudby pro Ántré a tak nějak přirozeně jsem se při organizování „přifařil“ k občanskému sdružení Srdce Vltavy, které postupně měníme a doufám, že i zlepšujeme. Začali jsme právě změnou názvu na Jazzky Krumlov.

Řekni, čím přesně se sdružení zabývá?
Přivážíme do Krumlova muziku. Jednak pravidelně o sobotních večerech do Ántré a také kamarádům a kolegům pomáhám organizovat tento rok již vlastně 12. ročník festivalu, který zakončuje léto v Českém Krumlově. Dříve se jmenoval Jazz na konci léta a teď už jednoduše Jazzky Krumlov.

Je to velké dobrodružství a hra o to, zda finančně každý ročník ustojíme. Ale zatím nás to baví a vychází to. Za to samozřejmě děkujeme i lidem, kteří se festivalu účastní a podporují naše snahy.