Tato slůvka však stáří znamenat vůbec nemusí, neboť stáří je individuální pojem. Však víte, jak to chodí. O někom se povídá, že už má sice léta, ale pořád vypadá jako mladík, sluší mu to, je stále čiperný a veselý. O jiném se řekne: Božínku, ten najednou zestárl, koukněte, a ta jeho jakbysmet. Takoví to byli ještě nedávno fešáci. Oba to vzali nějak hopem.

Dům U Jindřichů na adrese Latrán č. p. 86 v 90. letech 20. století.
První krumlovská i krajská samoobsluha aneb vzpomínka krumlovského rodáka

Jiní berou svoje stáří se zpožděním. Nefofrujou s ním, pořád vypadají a chovají se jak zamlada. A v mozku mají ustláno.

Každý stárneme jinak. Uznávám rčení, že jak člověk žije, tak i stárne. Ne u každého proto platí, že když přichází do let, začne ho všechno bolet. Co naplat, stáří je nevyhnutelnou perspektivou a nikoho nemine. Pamatovat na zadní vrátka je docela osvědčené a moudré pořekadlo. Není proto od věci pravidelně si je připomínat, mít fištróna, včas a s rozmyslem konat, neboť pozdě pak na stará kolena bycha honit, chytat se za hlavu, tvářil se někdy jak jelimánek a vyčítat si, proč jsem si v životě více radostně nemedil.

Foto jako důkaz. Krumlovský spisovatel Jan Vaněček v zámecké zahradě.
O krumlovském pokladu aneb Silvestrovský romantický humbuk

Ten se nikdy nedá začít znova, ale dá se v něm příjemně pokračovat. Ve stáří si třeba přestat kazit náladu hloupostmi, mít stále na mysli Werichovo rčení: Kde blb, tam nebezpečno. A stát se konečně optimistou, místo mračení se usmívat a užívat si každého dne. Občas si i zadovádět. Konec konců zítřek nemá nikdo jistý, ať je starý nebo mladý. Nebýt tedy ze stáří matěj, nemít z něj mindrák, vědět kudy z nudy a nebát se dát košem chmurám. Kdosi moudrý pravil, že život člověka je takový, jaký si ho jeho myšlenky udělají. Dát si tedy bacha, aby z nás neudělaly mrzouta, protivu či podivína. Nejhorší je stát se směšným. Mít proto v hlavě uklizeno a fandit si.

Vyprávěl mi kdysi penzista Alois, jenž byl v rodné vsi uctíván jako mudrc, že má klidné a pohodové stáří. Vyzvídal jsem, abych věděl jak na to, až přijde můj důchodový čas. Dozvěděl jsem se, že je mu fajn hlavně proto, že strká nos jen do svého kapesníku a s nikým se nehádá, ani sám se sebou. A nenechává ochabnout svůj mozek. „Teď zrovna mě baví kromě křížovek i sudoku,“ prozradil mi, jak trénuje hlavu a dodal: „Taky se snažím udělat každý den někomu radost a kam přijdu, zanechávat po sobě dobro. A s nikým se nehádám. Líp se mi pak usíná, mám hezké sny a ráno je mi do zpěvu. A pokud bych chytil zlatou rybku, přál bych si od ní jen to, aby vše zůstalo tak, jak tomu je! Na televizi kouknu jen občas, ale nezapínám ji.“

Já už se stářím kamarádím. Taky na mě došlo.

Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel