Tak svou přítelkyni, jež byla jedním z takzvaných Wintonových dětí, které britský makléř a humanitární pracovník Nicholas Winton zachránil před transportem do nacistických koncentračních táborů, charakterizovala Radmila Tomsová – Malinovská, jež tentokrát ve Štafetě Českokrumlovského deníku pokládala otázky.

Před pěti lety ses přestěhovala s rodinou z Českého Krumlova do Holubova. Jak vnímáš tuto změnu? Jak se ti tady žije?

Narodila jsem se v Krumlově a obraz krumlovského zámku nad Vltavou mám hluboko vrytý do srdce. Druhou světovou válku jsem prožila jako emigrantské dítě ve Velké Britanii a celý svůj aktivní pracovní život jsem prožila v severočeském kraji, v Ústí nad Labem.

Hrozně se mi stýskalo a jen ten obraz, uchovaný od dětství v srdci, mi byl útěchou. Trvalo mi 60 let, než jsem se v důchodu dočkala návratu do svého milovaného rodného města, dokonce do jedné z nejstarších ulic, do Rybářské. Z Rybářské mě nakonec vyhnaly hospody.

I k Holubovu mě vážou vzpomínky z mládí, jezdívali jsme sem na letní byt a v Křemžském potoce jsem chytala běličky a pulce. Vnímám to jako velkou milost, že smím žít na úpatí hory Kleti, která chrání i dodává krásnou energii, že tu žijí vlídní, přívětiví lidé a že máme vzácného starostu, který se opravdu stará o naše blaho.

Žiješ s kočičkami a pejskem, co pro tebe znamená vztah ke zvířatům?

S láskou ke zvířatům jsem se asi narodila. Miluji je odmalička a mám s nimi větší trpělivost než s lidmi. Považuji je vývojově za naše mladší bratry. Je mi s nimi dobře, protože jsou to tvorové absolutně upřímní, znají bezpodmínečně milovat a na nic si nehrají.

Ráda cestuješ po světě. Je nějaké místo na této planetě, které bys ráda viděla?

Navazuji na minulou otázku o zvířatech. V mládí jsem toužila navštívit safari v africké Keni. Tam jsem se tedy nedostala a ta touha mě už opustila. Místo toho mě osud zavál do Indie, kde jsem byla už sedmnáctkrát. Jednou jsem tam dokonce žila s manželem devět měsíců.

Do Indie jezdím za Avatarem naší doby, Šrí Satja Saí Babou, a prožívám v jeho blízkosti ničím nezkalené štěstí.

Všude na světě jsou krásná místa. Nejvíc vzpomínám na atmosféru Paříže, kde jsem byla už třikrát, a to ve svých 40, 60 i 80 letech, potom na křišťálové Norsko a na Petrohrad; toto město považuji za jedno z nejkrásnějších.

Ptá se: Radmila Tomsová - Malinovská - holubovská bylinářka, která nejdříve vyléčila sama sebe, a teď svými dovednostmi zbavuje životních příkoří i další zájemce.

Velmi slušně se oblékáš. Jdeš s dobou. Mám pocit, že se nebojíš změn a ničeho nového.

Šatům nepřikládám tak velkou důležitost a ze zásady za ně neutrácím moc peněz. Nakupuji ve zlevněných prodejích i v second–handech. Jsem ale toho názoru, že k ženě patří, aby na svůj vzhled dbala. Jsem ženou ráda, a proto ráda nosím sukně, hlavně při slavnostnějších příležitostech.

Nenosím tepláky a džíny. Ve výběru šatstva se neřídím tolik podle módy, jako spíše podle toho, jestli se v tom oblečení cítím dobře. Když jsem něco ze svého šatníku neměla rok na sobě, tak to předám dál nebo vyřadím.

Maluješ krásné obrazy. Máš cit pro barvy. Jaké barvy máš obzvlášť ráda? A jaké květy jsou tvé oblíbené?

S malováním jsem začala, když jsem šla do důchodu a četla jsem článek od Sira Winstona Churchilla, kde v podstatě říká, že kdo se nepokusil o zachycení světa štětcem, ten o mnoho v životě přichází, a že k tomu potřebuje jen štětec, barvy a notnou dávku „audacity“.

Tak za prvé: Winstona Churchilla velmi ctím a jsem přesvědčena, že jemu vděčíme z velké části za vyhrání druhé světové války. A pak, to anglické slovo „audacity“ v sobě spojuje naše česká slova odvaha a troufalost až drzost. Cítím, že všechny tři jsou v něm obsaženy, a to byl pro mne rozhodující moment. Maluji jen pro radost. Nikdy jsem se nechtěla učit žádným technikám.

Barvy miluji. Některým dávám přednost a během života se to různě měnilo. Teď mě už dlouho drží zelená s modrou. Je to barevnost šumavské krajiny i akvamarínu.

Všechny květy mám za zázraky. Jsou to Boží poslové a nesou nám jeho pozdravy. Kromě růží, které považuji za královny květů, mám ráda ty skromné, co tak úžasně voní. Tím myslím mateřídoušku, levanduli, fialku, konvalinku a také frézii.

Odpovídá: Ruth Hálová - dáma s velkým D byla jedním z 669 převážně židovských dětí, které Sir Nicholas Winton v roce 1939 zachránil transportem do Velké Británie před téměř jistou smrtí v nacistických koncentračních táborech.

Skládáš krásné básně. Ve které denní době získáváš inspiraci?

Kdysi jsem četla citát, ale bohužel už jsem zapomněla, kdo ho vyslovil: „To láska ze mne učinila básníka.“ To slovo inspirace zní pro moje prosté rýmovačky příliš vznešeně. Vznikají z potřeby vyjádřit nějaký citový prožitek, a to kdykoli. Pravda je, že nejčastěji po ránu, kdy je mysl ještě čistá a příliš nekecá do toho, co prožívá srdce.

Zdají se ti barevné sny? Inspirují tě? Rozumíš svým snům?

Sny jsou pro mne velmi důležité, jsou většinou barevné, jen ojediněle černobílé. Mám je místo novin, které jsem za celý život nedokázala číst. Svým snům jsem se naučila rozumět, když jsem je po dobu asi pěti let zapisovala. Rozhodně mě nejen informují, ale i vedou.

Jsi pro mne vzácný člověk. Záříš jako Slunce na Zemi. Čím to je?

Jednou z indických moudrostí je, že vidíme v druhém jen to, co máme v sobě. To platí stejně pro ctnosti jako vady. Jsme tedy pro naše bližní zrcadlem. Nesmíme dopustit, aby se to zrcadlo během prožitých let života zaprášilo nebo dokonce oslepilo. Jde tedy o to, stále ho leštit. Od pradávna se ví, že nejlepší čistící prostředky jsou tři: víra, naděje a láska.