Na likvidaci polomů i boj s kůrovcem lesníci najali také řadu dělníků z ciziny. Kalamita byla zpracována až v roce 1877 a obnova lesa na polomových a kůrovcových plochách si vyžádala náklad 68 000 zlatých.

V současnosti prožíváme jednu z nejrozsáhlejších katastrof našich lesů, které jsou oslabeny vysokými teplotami i nedostatkem vláhy a pustoší je kalamitní rozšíření lýkožrouta smrkového. Lesy podléhají zkáze způsobené hmyzem na celé severní polokouli naší planety. Ve výčtu živelných pohrom však možná nejčastěji ničily a ničí naše lesy orkány a vichřice. Vítr během nich láme kmeny stromů či je vyvrací celé i s kořeny. Vznikají tzv. boudy, jejichž zpracování je velmi těžké a nebezpečné. Kmeny jsou různě napnuté, zohýbané či zpřerážené a jen pohyb v takové mase dřeva je nebezpečný. Vichřici také většinou doprovází silný déšť, sníh a mráz, který dále znesnadňuje zpracování znehodnocené dřevní hmoty.

Kalamity nejen šumavské

V minulosti čelili lesníci následkům rozsáhlých kalamit, z nichž je v našem prostředí literárně nejznámější orkán z 26. října roku 1870. Tomu ovšem předcházela podobně zničující kalamita způsobená vichřicí v prosinci 1868 (vichřice se škodou přibližně 6 milionů m3 vývratů a polomů). Vichřici ohlásila viditelná polární záře na západním horizontu a jejímu řádění kromě lesních porostů čelily také četné šumavské stavby – na samotách, ve vesnicích i městech. Další vichřice následovala v listopadu 1869. Během tří let tak šumavské hvozdy postihla série obrovských kalamit. „Z pohledu lesa je to poměrně nedávna minulost, je to jen jedna a půl generace lesa, a přesto stále přítomná hrozba i v současnosti. Po nynějším pětiletém období sucha může taková větrná kalamita způsobit v aktuálně podmáčených porostech velké polomové škody,“ říká lesník a kurátor Národního zemědělského muzea Václav Kinský.

Ta vůbec nejhorší větrná kalamita však přišla ve večerních hodinách 26. října 1870. Ohlásilo ji opět děsivé nebeské představení v podobě rudožluté záře, která byla zakrátko pohlcena šedou ponurou tmou. „Dosud ticho bylo jako v hrobě a dusno jako před letní bouřkou. Vtom, a touže měrou, jakou žlutá zář ustupovala šedému šeru, silněji, vždy silněji ozýval se jakýs šum ve vzdušné říši. Bělavý mrak od severozápadu, směrem od Roklanu, objevil se nad samou zemí, hale v příšerný háv svůj vrcholy stromů, a pojednou třesk a praskot, hukot, pískot i vytí, jakoby vesmír v základech svých se bořil,“ uzavírá šumavský spisovatel Karel Klostermann dění románu Ze světa lesních samot symbolicky právě říjnovou vichřicí z roku 1870. Postkalamitní časy v prostředí dřevařů a povozníků, kteří na likvidaci následků kalamity zbohatli a dočasně prosperovali, pak věrně popisuje Klostermannův román V ráji šumavském.

Řádění vichřice trvalo celou noc. A nebyla to pouze lokální katastrofa. Škody byly zaznamenány v celé jižní polovině území tehdejšího Českého království. Dle dobového popisu Národních listů v Praze „…brala vichřice z domů tašky, cihly a prkna a poté je metala do oken tak, že místy i pod střechou šlo o život.“ Škody na majetku ve městech i lesích byly opravdu nedozírné. Na přelomu let 1870–1871 leželo jen na vimperském lesním okrese 663 000 m3 nezpracovaného polomového dřeva převážně ve stáří 80–100 let.

Šumavští lesmistři a jejich osudy

Ničivá vichřice z roku 1870 ovlivnila životy všech, kteří byli svědky jejího řádění. „Nikdo z nezúčastněných se asi nedokáže vcítit do mysli tehdejších lesníků, kteří po staletí pěstovali „své“ lesy, zařizovali nové hospodářské elaboráty a předváděli radostně svou práci kolegům, a doslova ze dne na den zbyly z jejich snažení ruiny. My, současní lesníci, ale bohužel víme, jaké to je bezmocně se dívat na mrtvé a umírající lesní porosty,“ říká Václav Kinský.

Vichřice smetla také většinu Boubínského pralesa, k jehož uchování nabádal majitele lesmistr Josef John naléhavě a několikrát. Jeho snahy vyslyšel majitel panství Jan Adolf Schwarzenberg v roce 1858, kdy „…nejkrásnější úsek panenského pralesa v jižní části Zátoňského revíru na Boubíně o 250 jitrech rozlohy byl vyloučen provždy už z jakéhokoli užívání a zůstal tak uchován k účelu vyššímu“. Z původních 140 hektarů ještě za Johnova života děsivá vichřice v roce 1870 zredukovala území na pouhých 47 hektarů. Josefa Johna ranila mrtvice právě v den předání svého úřadu 1. ledna 1871 a na její následky 24. ledna zemřel.