Ale málokdo možná ví, na rozdíl od Pavla Hausdorfa, který doktorovi Bedřichovi předává štafetu, že je například tento lékař také „skalní“ skaut a rád maluje.

První setkání s tebou jsem zažil už před mnoha lety, když jsem tě jako chlapec navštěvoval coby hodného pana doktora ve tvé ordinaci. Dosud ale netuším, co tě vlastně motivovalo pro výběr oboru – očního lékařství.

Poznal jsem po válce ve svém skautském vůdci i lékaře, který se věnoval celoživotně dětem zrakově postiženým. Už za studia na lékařské fakultě jsem se setkával se slabozrakými dětmi v ústavech v Praze, kde učitelé psali na světlé tabule silnými barevnými křídami, a při mytí tabule museli nosit gumové zástěry a mýt tabule spoustou vody.

Žáci se silnými brýlemi psali tuší a silným redisperem, často zvrhávali lahvičky po lavicích.Navrhoval jsem elektromagnetickou tabuli z kovových pilin, na kterou by se psalo magnetem, vozil jsem jim rakouské novinky - silné fixy a podobně.

Na oční oddělení jsem se dostal, ale do konkurzního řízení do Oftalmopedického ústavu jsem nebyl ani zařazen pro posudek z bydliště: „V krizovém údobí 68-69 se podílel na obrodném procesu, stal se čelným funkcionářem v Okresní organisaci Junák. Velmi aktivně se podílel na výchově mládeže, kterou ovlivňoval ve smyslu zásad této pochybné organisace. A je nábožensky založen.“

Ptá se: Pavel Hausdorf – internista krumlovské nemocnice, zkušený lékař, který oplývá i řadou jiných zájmů a dovedností. Vedl například skauty.

Když se nyní jako nesmírně aktivní penzista ohlížíš zpět za uplynulými lety: volil bys podruhé znovu životní pouť oftalmologa, nebo máš ve skrytu duše nějaký nesplněný sen, který bys namísto toho zkusil realizovat?

Opět bych chtěl být oftalmologem - oko je z celého lidského těla trvale nejkrásnější - ale spíš jako oční chirurg.

Co má paměť sahá, vnímám tě jako Krumlovana, kořeny tu ale ve skutečnosti nemáš. Jak ses z metropole ocitnul tady na jihu?

S mojí ženou jsme rodilí Pražáci a jako manželé jsme i promovali na lékařské fakultě v Praze. Eva ale dostala umístěnku do nemocnice v Žatci a já list: „15.7.1957 soudruh V.B., promovaný lékař. Přidělení k výkonu služby. V zájmu účelného zajištění práva lidu na ochranu zdraví a plného uplatnění zdravotních pracovníků vás přiděluje zdravotní odbor rady KNV ČB do KÚNZ v ČB na oční oddělení do Budějovic.“

Tam jsme se setkali se ženou tak, že přijela s prvním synem v náručí…

A pak druhý list: „Odbor zdravotnictví Jč KNV v ČB vás překládá dnem 1.12.1960 do OÚNZ ČK.V uvedený den, po řádném předání pracoviště, se hlaste u ředitele OÚNZ.“

Blíže jsme se seznámili až po revoluci, kdy jsem se vrátil po studiu do Krumlova – nebylo to však seznámení profesní, ale díky skautingu. Máš možnost srovnání - jak vnímáš jeho postavení a význam v dobách uplynulých a nyní? Má nové generaci stále co nabídnout?

Základní myšlenky skautingu jsou trvalé. Vytvářet kolem sebe skautského ducha, který vychází ze slibu a skautského zákona a je návodem, jak prožít krásné mládí. Protože jde i o výchovu charakteru a morálky, mluvit pravdu, být prospěšný,veselý, být dobrým synem vlasti , být čistý ve slovech i jednání.

Být skautem znamená být rytířem, který pohrdá nečestnými praktikami; jako žák neopisuje, protože je ho to nedůstojné, jako dospělý pohrdá „chytráctvím šikulů“ podnikatelů i politiků. Je mu nedůstojné jezdit „na černo“ a předbíhat ostatní. Není ostatně jiné řešení v tomto dnešním korupčním moři, než že každý v sobě odmítne účast v předbíhání předbíhajících.

Být rytířem ducha, opravdovým bratrem bratrů a ne v otroctví osobního pohodlí, ne v područí módního počítače, diktátu televize, nudy a problémů, jak jenom strávit čas nekonečné prázdnoty mládí.Mnozí, kteří prožili úděsné osudy totalit, vděčí skautské praktické výchově a prožitku bratrství, že pomohly překonat hrůzy lidské nenávisti. Vzpomínky nebyly pouze z chvil radostného táboření a výletů, ale hlavně z pocitu síly zodpovědného bratrství.

Jsi známý mimo jiné i svým uměleckým nadáním, především pak malbou. Jak jsi v sobě objevil zájem a vlohy právě pro tvorbu portrétní?

Už v Masarykově gymnasiu v Křemencové ulici nebo v Michli jsem se těšil na hodiny kreslení. Chodívali jsme na Malou Stranu a profesor vždy požádal starší dědečky a babičky, aby nám sedávali modelem.Od dětství jako šikovný kreslíř jsem zkoušel krajinky, květiny, ale obličeje lidí pro mě skrývají nejvíce informací.

Odpovídá: Václav Bedřich – lékař oftalmolog, původem Pražák, který se díky své práci stal Českokrumlovákem. Vyznává skautské zásady a je nábožensky založen.

Setkáváš se s lidmi, které jsi maloval? Odváží si od tebe své portréty?

Nejsem malířem, abych mohl na někom vyžadovat vysedávat u nás v pokoji dlouhé hodiny. Jsou ale někteří, kterým jsem svým malováním udělal radost.

Považuješ se za filantropa?

Ano. V jedné dětské pohádce Českokrumlovské scény jsem hrál roli dědečka Dobroděje. A to je v překladu filantrop.