Od dětství je posedlý sbíráním postrojů

Výjimečnou sbírku skrývá statek číslo 60 na besednickém náměstí. Jedno z nejstarších stavení v městysi postavené ve stylu selského baroka uchovává stovky koňských postrojů včetně chomoutů, ohlávek, ozdob a všeho, co k nim patří, které za svůj život shromáždil Josef Smolík.

A nechybějí tam ani jejich nositelé. Ve stájích podupává osm koní – teplokrevníci i chladnokrevníci. A protože ve statku U Kubínů – jak se říká po chalupě – je už léta Chovná stanice hřebců, žijí tu i plemeníci.

„Plemeníci jsou dva – jeden chladnokrevný a jeden teplokrevný,“ říká Josef Smolík, který zájemce ochotně provede sbírkou vystavených postrojů. Do jeho království se stoupá po schodech na půdu jednoho z hospodářských stavení, které lemují půvabný venkovský dvůr jak vystřižený z filmu pro pamětníky.

Postroje s vyleštěnými kovovými ozdobami zcela zakrývají stěny. „Jsou tu různé chomouty, ohlávky, tohle se dává koni na hřbet a po stranách; ozdoby – tomuhle se někde říká darmovis, v jižních Čechách pachole. Na tom prostředním pacholeti je vidět vyražené číslo. To není letopočet, ale něco jako v dnešní terminologii IČO.

Formani byli totiž registrovaní v cechu pod určitým číslem. A to museli mít na pravém koni. Protože když šla kolem panička, a kůň ji kousnul, přečetla si to číslo a mohla si pak na formana stěžovat,“ líčil Josef Smolík.

Z nepřeberného množství rozličných postrojů přechází zrak, a to zdaleka nejsou všechny, které chovatel Josef Smolík má. Však je také sbírá odmalička.

„Mám i volské postroje. Ale tady vystavuji jenom to, co je nejvíc parádní, tady je elita. Všechny ostatní postroje mám na půdě. Jsou hlavně pro tažné koně. Řada z nich čeká na opravu. Snad to do konce života stihnu. Sbírám je odjakživa. Od dětství jsem tím posedlý. Tehdy jsem moc stonal po švábských postrojích. Ty sem přišly z Rakouska.

Patří k nim takovéhle liškaté chomouty. Na chomoutu je vyšívaná čabraka a jezevčí kůže. Povedlo se mi je sehnat po několika letech úsilí. Ke švábské zápřeži nejspíš patří i tohle malé sedlo,“ ukazoval na spíše jako by dětské, ze zdobené kůže ušité sedlo s kovovou hruškou ve tvaru koňské hlavy, které bylo přehozené přes dětského houpacího koníka.

„To byl můj trenažér,“ smál se Josef Smolík. „Na tom sedle seděl na koni jezdec, když se jezdilo se čtyřspřežím, a koně kočíroval. Ale musel mít hodně malej zadek,“ ohodnotil s úsměvem.

Z jednoho rohu vylovil chomout, který svými rozměry budil úctu. Byl velmi široký, takže na koňském krku musel připomínat bytelný kožený rolák. „To je ryze český chomout, ale ty jsou už pořádně staré. Díky hodně širokému tělu chomotu měl pak kůň hodně opěrných bodů a snáz tahal. Tyhle široký chomouty už se nedělají, ani by to asi žádný sedlář neuměl.

Další chomoty jsou kočárové, anglický a uherský chomout mám také v depozitáři. Ty byly určené pro lehčí tah, do kočárů a na parádu. Tady je americký chomout. Ten se sem dostal po 2. světové válce spolu s Američany. Ale mají malý otvor, ty by na naše koně nebyly, na krky by jim nepasovaly. Ty byly snad na nějaké muly, nevím. Přivezli mi ho lidi, co koupili chalupu v Ločenicích a bylo jim líto ho vyhodit.

A támhle dole ten oválek je z Běloruska. Uprosil jsem trenérku, aby mi ho přivezla, až pojede domů. Nejstarší je asi tento chomout s mosaznými rohy. Možná tak 200 let starý. Chtěl jsem ho vzít do muzea, aby mi tam odborníci řekli, co ty ornamenty na něm znamenají, ale ještě jsem to neudělal.“

Ve dvoře chalupy jsou uschované saně, které, když je sníh, Smolíkovi zapřáhnou za koně na Štěpána. Na projížďky používají bryčku, na případné slavnostní okamžiky jako svatby či výstavy si půjčují kočár od kamarádů. Smolíkovic koně v plné parádě je možné spatřit například při tradiční Smrhovské brázdě, na Hubertových jízdách, v minulosti jste je mohli spatřit i na závodech O formana roku.