Dodávalo za den 1700 hektolitrů a nepotřebovalo k tomu elektrický proud. Bylo to na svou dobu velice důmyslné technické zařízení. Klobouk dolů. Rozkřiklo se to a jezdili je pak obdivovat lidé z blízkých i dalekých měst, farností a polesí. Takový byl o ně zájem. A pokud se někam hrne den co den horda zvědavců, není od věci postarat se, aby kromě okukování a divení také něco utratili. Kšeft je kšeft. To platí odjakživa a jinak tomu nikdy nebude.

První toho využil místní knížecí pivovar - čepoval tam v dřevěné boudě pivo. Protože se Vodotrysk stával oblíbeným místem, kam chodili na procházku krumlovští občané, za ruku se tam vodili milenci, školy pořádaly výlety a děti si zde mohly koupit párek a limonádu, byla postavena místo boudy ve dvacátých letech minulého století zděná budova v empírovém slohu s restaurací a tanečním sálem. Konaly se v ní plesy, taneční zábavy a také, kdo by to řekl, střelecké soutěže místních ostrostřelců. Když si pánové zastříleli, tak ty trefy řádně zapili. To bylo zvykem. A těm, co se netrefili, prý pivo chutnalo nejvíc. V létě byla v provozu i zahradní restaurace. Bývalo tam plno, neboť chodit v neděli na špacír k Vodotrysku, posedět venku u stolku, ochutnat zmrzlinu a grenadýnu či dobře vychlazené pivo, popřípadě i něco dobrého pojíst, se stalo ve městě módou a zvykem.

V roce 1947, kdy republiku postihla velká sucha, přijelo na Šumavu hodně pracovníků ze Slovenska. Šumava byla jediná, kde narostla tráva, posekala se a usušilo se pak z ní seno, které se vagóny posílalo zemědělcům do vnitrozemí, aby měli krmení pro dobytek. Někteří dělníci, kteří tady na loukách sekli a sušili, se chodili po práci, hlavně v neděli, pobavit do této restaurace. Tak se jim zalíbila, neboť se tam scházela pěkná děvčata. Častými hosty byli proto také vojáci z místní posádky.

Jedna z nedělních tanečních zábav měla tenkrát sice slibný začátek, ale smutný konec. Vojáci se se Slováky poprali, došlo k zdemolování zařízení, co se dalo rozmlátit, bylo rozmláceno. K takové dokonalosti to rozmlácení rváči dovedli. Kdo tu rvačku vyvolal, to se neví, ale ví se, že to prý byla největší hospodská rvačka v historii Českého Krumlova. Nacházel se tam v tu chvíli největší počet rváčů, rozbitých židlí a stolů na metr čtvereční. Nájemce Vodotrysku pan Tříska utekl raději s manželkou do sklepa a zamkli se, aby je taky nezmlátili. I muzikanti vzali nohy na ramena, a místní děvčata měla taky co dělat rychle prchnout, aby nějakou „nekoupila.“ Taková to byla mela. Říká se, že po této rvačce byla restaurace Vodotrysk uzavřena. Podle písemné vzpomínky dr. Jiřího Zálohy k tomu došlo až na konci roku 1950, když se tam rvačky mezi vojáky a civilisty opakovaly. Bylo zapotřebí udělat tomu přítrž. Nájemce pan Tříska převzal poté městskou závodní kuchyni v bývalém zájezdním hostinci U Slunce na náměstí.

Nějakou dobu restaurace Vodotrysk zela prázdnotou, posléze z ní vznikly jakési sklady. Pamatuji si, že venku postávaly na obdiv velké bubny s telefoňáckými kabely a vůkol bylo možno spatřit tenkrát všude přítomné kopřivy, květy socialismu. Po stavebních úpravách a opravách je tam nyní penzión.