Jeho pravnuk Josef Čížek se Českokrumlovskému deníku svěřil, že on sám v téhle škole ještě navštěvoval první třídu, což bylo na začátku sedmdesátých let. I když faktem je, že do ní chodil už dokonce dřív. Jak je to možné?

„Chodíval jsem tam už rok před první třídou. Školka tu nebyla, doma jsem byl sám, tak jsem si vzal ten starý červený slabikář a šel jsem si sednout do školy. Učitelka mě posadila dozadu a nechala mě tam. Když jsem pak nastupoval do první třídy, říkala mi, že bych mohl jít už rovnou do třetí, podle toho, kolik toho umím. Já na to rád vzpomínám," řekl včera Josef Čížek s úsměvem. Jeho starší sourozenci, bratr a sestra stihli vychodit v secesní vile celých pět tříd prvního stupně.

Škola ve Věžovaté Pláni fungovala jako malotřídka, tedy jako sloučené vyučování několika tříd prvního stupně najednou.
„Když jsem tu chodil do školy já, vyučovaly se v jedné třídě hned čtyři třídy," zavzpomínal včera Josef Mach, současný starosta obce. „V mém ročníku jsme byli jen dva kluci, ale o dva roky mladší ročník už měl čtrnáct dětí. Dole jsme měli tělocvičnu, nahoře se vyučovalo," dodává Josef Mach. Na ta léta také vzpomíná moc rád s tím, že například ráno před vyučováním vybraní žáci napásli panu učiteli Antonínu Daňkovi ovce a pak se šlo na chvíli studovat.

I když vzpomínky pamětníků zní idylicky, samotný vznik školy doprovázelo napětí. Na začátku minulého století, tedy v době Rakouska-Uherska, žilo totiž ve Věžovaté Pláni osmdesát procent Němců. O několik set metrů po svahu níže v Dolní Pláni to bylo naopak, tady žilo více Čechů. A přece jen sem tam došlo i k nějakým národnostním rozmíškám.

Traduje se, že sem musel tehdy přijet dokonce i biskup Jirsík z Českých Budějovic, aby uklidnil situaci.
„Když praděda věnoval na stavbu školy pozemek, nikdo o tom nevěděl. Němci si nejdřív mysleli, že si Smudek staví vilu. Až když se dozvěděli, že to bude česká škola, tak mu vymlátili okna v chalupě," doplnil Josef Čížek.  Do té doby totiž vše fungovalo jinak. Při každé faře fungovaly takzvané triviální školy, kde se učilo čtení, psaní a počítání, na zdejší škole se až do roku 1874 vyučovalo dvojjazyčně. Pak byla čeština z výuky vyloučena. A tak se zdejší Češi rozhodli postavit si svoji školu. Velkou pomocí se jim stala Obec baráčnická, která v celých Čechách na tuto stavbu vybírala peníze podobným způsobem, jako se vybíralo na stavbu Národního divadla. Dodnes se to dá považovat za jeden z nevýraznějších činů baráčníků v jejich historii. Ale to se některým Němcům nelíbilo.  Škola vyrostla za jeden rok a vysvěcena byla v roce 1906. Po záběru pohraničí v roce 1939 sice nechali místní učitelku stáhnout český prapor, ale pak školu musela opustit jako ostatní Češi Věžovatou Pláň.

Podle starosty Josefa Macha obec uvažovala o odkoupení školy po Sametové revoluci, ale problémem byly peníze. Jen postavit lešení kvůli nutným opravám by tehdy stálo devadesát tisíc. A to býval i celý rozpočet obce. Dnes dům funguje jako soukromý penzion.